Jsou Vánoce roku 2012. Na nádraží v Bruselu přijíždí po nekonečné cestě z Afghánistánu Sami Ullah. Je mu osmnáct let a má na sobě jen tričko a džíny, v kapsách přesně deset centů. Přijímací centrum pro imigranty má kvůli svátkům zavřeno a tak Samiho čeká nocování v parku. Je Štědrý den a začíná sněžit.

K Samimu se za okamžik vrátím. Jeho příběh je nepatrným zlomkem v uprchlické vlně, která zahlcuje Evropský kontinent a veřejnou debatu. Česká diskuse je však výjimečná. Jsou tu dva tábory, které se utkávají o hearts & minds obyčejných Čechů. Zvláštnost naší debaty mi připomíná jednu paralelu.

Možná, že si vzpomínáte na skandály v amerických věznicích, zřizovaných v Iráku po invazi. Američtí dozorci tam nutili muslimy jíst vepřové, pít alkohol a zříkat se Mohameda. Odpůrci imigrace mi připomínají ty dozorce – taky věří, že účel světí prostředek. V komentářích aplikují bez jakýchkoliv zábran všechny metody, jako třeba lhaní, aby dosáhli svého cíle. Překřičí úplně každého (“znásilnění, naše dcery a psi, Švédsko, hlavy”).

Zastánci imigrace – anebo ti, vybízející k racionalitě, jsou… taky dozorci. Jejich snažení je totiž stejně neefektivní, bez výsledku. Viditelně prohrávají, protože většina Čechů se uprchlíků štítí. Proč je tomu právě tak?

Videa, videa, videa

Vítejte v Belgistánu, Konec evropské kultury – islamizace Evropy; videa Tomio Okamury. Při pohledu na uprchlickou vlnu nevíme, co čeká naši zemi, a tak nahlížíme za hranice. K těm, kteří už imigraci skutečně zažívají. Každý ze zmíněných táborů v diskusi ale zkušenost těchto zemí vykládá naprosto odlišně. Zajímá mě především výklad odpůrců. Proč jsou tak silní a proč mají navrch? Jejich hlavním z hlavních nástrojů jsou v této situaci videa. Zmíněný Okamura má se svým amatérským vlogem obrovský záběr, klidně milion zhlédnutí. Vítejte v Belgistánu – čtvrt milionu diváků. U tohoto příkladu se na chvíli zastavím.

Islámský stát Light

Poklidná země pralinek se mění v muslimskou enklávu. Země je kvůli tomu na prahu občanské války, střetu islámu s křesťanskými tradicemi. Bují terorismus, zakazují se vánoční stromečky – takové je poselství zmíněného videa. Jednoduchá otázka: Je to pravda?

Skutečně – Mohamed je nejčastější jméno novorozených hochů v Bruselu. Antverpy, přístavní brána do Belgie, jsou multikulturnější než Babylón. Kdo jsou ale ti lidé, kteří do země přicházejí? Jak vycházejí spolu s ‘domorodci’?

Mám sestru, která shodou okolností žije několik let v Belgii, kde studuje a pracuje. Jejími kolegy jsou cizinci z celého světa – jedním z nich je i Sami. Jeho cesta, ke které se nyní vracím, přesně zapadá do řady pestrých původů ‘nových Belgičanů’ a ukazuje poněkud jiný obraz než Belgistán.

Sami žil v Afghánistánu poměrně klidný život. Jeden jarní večer uslyšela rodina na ulici neznámý hluk. Zvuky roztržky. Otec se šel ven podívat, co se děje. Uvnitř nebylo nic slyšet, až po chvíli náhlou střelbu ze samopalu. Přestřelka neznámých pachatelů si vyžádala náhodnou obět – Samiho otce. Nedlouho poté přichází další rána. Pro staršího bratra si přišel Talibán. Než ozbrojenci zmizí, dávají jasně najevo: “Příště si přijdeme pro Samiho!” Hned další den se tak matka rozhodne zaplatit převaděčům peníze za cestu do Německa. Jejímu synovi je v té době šestnáct.

Skupina uprchlíků s gangem převaděčů okamžitě vyráží na putování – cesta vede přes Írán. Mezi přesuny přečkávají v připravených prázdných bytech. Při jednom takovém čekání přichází za Samim velitel a říká: “Podívej, když nezaplatíš další peníze, tak s náma končíš.” Událost bere smrtelně vážně – stačil už zažít trhání nehtů ostatním uprchlíkům, kteří nezaplatili. Sám Sami měl pistoli u hlavy, když na něj převaděči křičeli uprostřed putování – chtěl zpátky za svou matkou. Vybaven takovými zkušenostmi a s vědomím, že nemá šanci získat další peníze, rozhodl se z bytu uprchnout – nebo raději zemřít vlastní rukou. Vyskočil proto z okna v druhém patře a zpřelámal si kosti na obou zápěstích. Dostihnut je během okamžiku. Převaděči jej vedou do neznáma, dokud se najednou neobjeví před nemocnicí. Sami dostává ultimátum – “už takový blbosti nezkoušej.”

Cesta přes Írán znamenala nejprve dopravu v přeplněné dodávce. Všem se ulevilo, když se mělo jít kus zase pěšky, bez mačkání se a s čerstvým kyslíkem v plicích. Pěší část se však ukázala být mnohem horší. Šlo totiž o pouť přes hory poblíž turecko-íránských hranic. Ztráty na životech, které doprovázely tento pochod, nebyly na cestě prvními. Oběti si vyžádala už střelba íránských na hranicích. Psychologicky však byly tyto o mnoho horší. Převaděči ženou běžence noční krajinou ve zběsilém tempu. Už žádné přemlouvání. Ten, kdo nevydrží, zůstává sám v pustině. Sami si vybavuje “Viděli jsme obrovské, monumentální hory. Převaděč najednou říká: ‘Vidíte tamtu horu? Za ní je Turecko.’ Po nekonečné cestě a překročení vrcholu udělali úplně to samé. ‘Turecko je až za támhletím vrcholem!’ Takhle to řekli přesně třináctkrát. Spousta lidí to nezvládla.”

Přeplavit se do Řecka už potom bylo snadné. Prakticky ihned po příjezdu ale všechny pochytá policie a v Athénách nakonec tráví osm měsíců. Úřady vždy prodlouží legální pobyt o další měsíc – a Sami zatím žije na ulicích jako bezdomovec. Většinu času se zkouší dostat se na loď do Itálie. Hra na kočku a myš s místní policií je pro Samiho tak často neúspěšná, že už ho dobře znají – strážníci i dozorci v místním vězení.

Zkoušet štěstí znovu a znovu se ale konečně vyplácí a Sami se spolu s dalšími osmdesáti uprchlíky dostává na přeplněnou loďku pro třicet lidí. Cesta trvá mnohem déle, než by měla. Plavba přes moře už jednou znamenala téměř tři dny bez jídla a pití – nakonec ale přece dorazí. Na svobodě v Palermu dostává poslední eura zprostředkovaná převaděči. Za ty se vydává vlakem směrem k Německu. Peníze však stačí jen do Belgie. Německo musí počkat.

Straight out of Dampoort

Zpět k soužití v belgické společnosti. Nakolik jsou pravdivé ponuré předpovědi o zániku původní kultury? Sestři žila většinu svého pobytu ve čtvrti Dampoort se silným zastoupením turecké menšiny – pokud jde ovšem skutečně o menšinu. Ve vedlejším Rabotu je přistěhovalců ještě více. Jak se liší tyto čtvrti od ostatních?

Především působí mnohem živěji (pozn. autora: jde o dojmologii, ano). Přes den i na večer jsou potomci Turků zvyklí sedět před svými kavárnami a obchůdky. Okolí je čisté a pozůstatky orientální kultury zde znamenají častější debatování na ulicích nebo všudypřítomné krámky se zeleninou. Nikdo tu nezakazuje alkohol, vepřové nebo sukně.

Problémy se soužitím se zde pochopitelně najdou. Ve zmíněném Rabotu vydal před nedávnem homosexuální pár prohlášení o tom, že se necítí bezpečně. Někdo jim naschvál blokuje vjezd do garáže. Popisované oblasti nejsou multikulturním ideálem. Pointou nicméně zůstává – v případě zvládnuté asimilace není problém vytvořit příjemné čtvrti. Takové, které nemají nic společného s předměstími Lyonu nebo Paříže. Naši francouzští kolegové mimochodem v tamějších banlieues natáčeli rapující mládež – obraz si můžete udělat sami.

Belgický Okamura

Jak ale vnímají samotní Belgičané přistěhovalce? Politik Filip Dewinter nabízí se svou stranou silnou proti-imigrační rétoriku. “U příležitosti výročí začátku imigrace do Belgie máme slavit? Tragédie se neslaví!” Historicky nejmladší poslanec belgického parlamentu, se nikdy nevyhýbal kontroverzi – a v politice se mu dařilo. Podpora jeho straně Vlaams Belang ilustruje dobře nálady ve společnosti. V minulém roce ale, zdá se, došla Belgičanům trpělivost. O islámu před volbami Dewinter prohlásil, že je to “teroristická pouštní víra” a multikulturalismus přináší jen “nebezpečí a špínu… A my musíme začít uklízet!” Voliči na tuto rétoriku reagovali tak, že Vlaams Belang ztratil více než polovinu své podpory.

Jednu noc Samiho probudí bušení na dveře. Už nějakou dobu žije v belgickém azylovém centru a pokoj sdílí s dalšími osmi uprchlíky. Když otevře dveře, vrhne se na něj další azylant s nožem v ruce. Při obraně si Sami ošklivě pořeže ruku, ale ubrání se. Co vedlo k takovému útoku? “Lidé tam ztrácí nervy. Čekáš na výsledek pohovorů o povolení k pobytu týden, měsíc, rok – pořád je to nejistota.”

Mezitím se můžou žadatelé učit holandsky – Sami se navíc baví s černochy (které viděl v táboře poprvé v životě a nejprve se jich bál), kteří jej učí angličtinu. Finální dotazování úředníků se zaměřuje na konzistentnost odpovědí. Jedna otázka za druhou – rozhovor trvá šest hodin. Sami může zůstat.

A tak přichází nečekaná svoboda. Centrum dává lhůtu – teď máš dva měsíce, které tu můžeš zůstat. Zatím si ale musíš najít byt. To se nedaří a tak se Sami vrací na ulici. V zoufalství už neví, co má dělat, proto se vydá na místní policejní stanici. Na recepci má právě službu policistka, které ustrne srdce nad mladým uprchlíkem – pomůže mu zařídit schůzku s pracovním úřadem. Sami brzy odpovídá na nabídku podnájmu z novin a svou lámanou holandštinou se dovolává cizímu člověku.

“Dobrý den, mohl bych u Vás bydlet? Prozatím za peníze OCMW.”
“Jo, to půjde.”
“Vlastně první měsíc bych potřeboval… bydlet zadarmo, než najdu práci”
“Tak jo. A co je to… OCM…?”
“OCMW. Sociálka.”
“Jo, tak to půjde.”

Čeští zastánci imigrace to budou mít těžší než Belgičané. Při neexistenci přítomných uprchlíků musejí bojovat s věrohodným obrazem apokalypsy. Dokud totiž stojí abstraktní výzvy (jako Výzva vědců proti xenofobii) proti argumentům typu Belgistán, je o vítězi rozhodnuto. Těžko se čelí obrazu krvežíznivců, kteří mají porodnost 8,1 dítěte na matku (jak tvrdí jedno ze zmíněných videí). Jednou z cest je vyvracet takové lži a ukázat, že měnící se obyvatelstvo Evropy nemusí být pohromou. Zřejmě to pochopili i lidé z paradoxně nenáviděné iniciativy HateFree. Po raných čistě wtf projektech se dnes věnují třeba vyvracení hoaxů.

Požadavek omezit přistěhovalectví Tomiovi neupírám v nejmenším, doufám však, že přijde den, kdy nebude k argumentaci používat směsku lží a populismu. Čas na prozatímní happy-end.

Na lekcích holandštiny čeká další “úspěch”. Sami se totiž dostal do nejlepší skupiny poté, co natipoval vcelku úspěšně výsledky rozřazovacího testu. Ze začátku je nejhorší ze třídy, neumí se prakticky podepsat latinkou. V nové práci v cateringu si plete levou a pravou stranu. To ho ale neodrazuje a půjčuje si knížky z knihovny. S kamarádem ze Sýrie cvičí holandštinu a straní se dalších Afghánců, aby nezpomalovali jeho učení. Po šesti měsících má nejlepší výsledky z celé skupiny. V práci po několika měsících kvůli lepší nabídce končí. Šéf, který na něj zpočátku křičel kvůli pletení si stran, naléhá, aby zůstal, a dodnes mu o víkendech volá kvůli výpomoci. Příští rok plánuje Sami pokračovat v nuceně přerušeném studiu.