Vesna na vesnici

Běleč je sídlo asi o sto obyvatelích něco kolem pětadvaceti kiláků od Prahy. Jezdí tu necelejch pět vlaků denně, bydlí tu odložená milenka Karla Gotta a zdejší kráternatý vozovky jsou uzpůsobený k pojmutí vozidla maximální šíře žigulíka. Jediný zmínky o obci se v celonárodním tisku obejvují v období voleb, kdy se tohle místo prokazuje jako temná skvrna na růžovým líčku Středočeskýho kraje. Pozice na společenským žebříčku je ve zdejší kotlině vyjádřená počtem odložených pneumatik, van a vraků zemědělskejch vozidel na pozemku. Asi nejzajímavější bělečský specifikum je, že se tu místo rozšířenýho hodování na Velikonoční pondělí drží celkem neobvyklá tradice velikonočního řehtání.

Celý to praxi probíhá tak, že od Zelenýho čtvrtka, kdy podle křesťanský tradice ‘odletí zvony do Říma’, zdejší děti vedený kaprálem obcházej vesnici s řehtačkama, aby tak nahradily kostelní zvonění a informovali lidi o čase. Faktem, že v týhle vesnici žádnej kostel není, se nikdo nezabejvá. Chodí se ve čtvrtek v jednu a v pět, v pátek v osm, jednu a pět a v sobotu ráno. Tyhle pochůzky vrcholí v sobotu dopoledne, kdy děti, potom co odřehtají povinný ranní kolečko, společně obcházejí vesnici a u každýho domu zpívají ‘Vinšujem vám slavné svátky drazí přátelé…’. Drazí přátelé jim pak na základě svý štědrosti nebo lakoty nadělí do košíčků koledu. Tahle koncertní šňůra pokračuje v závislosti na počasí a (ne)přítomnosti obyvatel vesnice dlouho do odpolene. Po skončení týhle obchůzky kaprál všechno spravedlivě rozdělí a s plnejma košíkama se odchází domů.

Protože sedmnáctiletá automechanička Tereza je dneska na praxi, zastupuje jí ve funkci kaprála patnáctiletá Kristýna. Má rovnej kšilt, vytahaný tepláky, kostkovanou mikinu, high-tops od vietnamců a autoritu, kterou by jí moh závidět každej středoškolskej profesor. Taky má plně pod kontrolou chaotickej chumel asi dvaceti dětí od roku a půl vejš. ‘Do dvojic, ty vole, jinak dostanete..!’ Tuhle holku bych naštvat nechtěla. ‘Tak vás paní fotí, budete v bulváru, z toho se nemusíte hned podělat.’ Za to, že s Terezou zvádli tři dny kočírovat tenhle organickej shluk lidskejch mláďat bez toho, aby některý z dítek skončilo pod kolama aut nebo v některým ze zdejších nepřemostěnejch potoků, mají můj nekonečnej obdiv.

Aby tenhle šílenej zmatek mohl fungovat, existujou určitý pravidla. Funkci kaprála získává vždycky nejstaší dítě ve vsi a druhý nejstarší mu dělá zástupce. Hodí se to hlavně když se skupina dělí na půl při obcházení bočních slepejch uliček. Při každý obchůzce se dělá docházka, na kterou se bere ohled při rozdělování koledy. Za pozdní příchody, neposlouchání pokynů nebo obecný dělání bordelu strhává kaprál řehtačům vajíčka z výslužky. Měřítkem sociálního statusu mezi dětma je velikost a hlučnost řehtačky, předškoláci choděj s chatrnejma dřevěnejma z hračkářství, ale starší děti ze zavedenejch bělečskejch řehatačskejch rodin mají mohutný exempláře, většinou produkty samovýroby, který se v rodinách dědí z generace na generaci. Rolls-Roycem mezi řehtačkama je takzvanej trakař, kterej vypadá trochu jako dřevěný kolečko a člověk ho za obrovskýho rámusu tlačí před sebou…