Škubání kořenů

Přinášíme vám další českou literární tvorbu tentokrát z pera Daniela Kubce, studenta Literární Akademie. Předchozí povídky: Života bído, Velký pátek

    Abych stihl přijet z koleje ještě odpoledne, musel jsem vstávat v sedm ráno, přede mnou byly tři přestup, táhání se s taškou narvanou špinavým prádlem, aby mi přes víkend matka vyprala. Totálně strhaný jsem přicházel k našemu domu.
    Matka klečela na zahradě a plela záhony. Plela takhle každý rok, ale vůbec jsem netušil, jestli se i letos na jaře chystá sázet kytky. Sázet cokoliv, myslet na budoucnost, to nebyl styl jejího života v posledním roce. V gumových rukavicích rvala seschlé mlíčí a trsy trávy z hlíny, možná je proto, že se to dělalo každý rok. To se k ní hodilo víc.
    „Už mě to tu všechno sere!“ zahučela matka a já nevěděl, zda si nadává pro sebe, nebo už vytušila, že za ní stojím. Hřbetem dlaně si z obličeje odvlála pramínek vybledlých blonďatých vlasů, který se jí vypletl z drdolu. Pozdravili jsme se, vyměnili několik bezobsažných vět, jak bylo na koleji. Pak mi oznámila, že se chce co nejdřív odstěhovat z našeho domu.
    Domov se stal zpustlou hrobkou, o kterou matka nepečovala kromě neustálého mytí nádobí. Někdy jsem si říkal, že ničím jiným ani netráví čas. Stačilo, abych odložil hrníček od kafe na mycí linku, a jako by už na něj číhala za dveřmi, aby ho mohla ve chvíli opláchnout a uklidit. Ovšem s vyčítavým pohledem, že jsem ho po sobě neopláchl sám. Tak tomu bylo od otcovy smrti. Před tím po dva roky věnovala veškerý svůj čas, aby udržela otce co nejdéle naživu. Vařila mu, lepila náplasti proti bolesti, mazala proleženiny. Proseděla hodiny u jeho postele v nemocnici. Smrt všechno utnula. Teď matku drželo nad vodou jen máchání v dřezu. Dávalo jí jistotu, že se něčemu věnuje.
    Chápal jsem ji. I můj pokoj byl vymalovaný vzpomínkami na dobu, kdy jsem se v něm ukrýval, abych nemusel neustále sledovat otcovo pomalé umírání. Na plakáty na stěně jsem civěl, abych nemusel vnímat, jak matka vedle v pokoji brečí. V koutě naházené plechovky, které se mi nechtělo vynášet, abych se nepotkal s otcem. Moc rád bych se rozloučil se svým pokojem.
    Večer jsme s matkou vedli vážný rozhovor. Plánovala, že se nastěhujeme do okresního města, do malého baráčku, který by nám dvěma bohatě stačil. „Budeš to mít i blíž do školy,“ budovala si PR pro své rozhodnutí. Město, kam jsem dřív chodil na gympl, bývalí spolužáci, s kterými bych se znovu mohl zkusit bavit po tom, co jsem rok neměl chuť se bavit s kýmkoliv. A ano, o jednu přestupovou stanici blíž ke kolejím. Znělo to dobře.
    „Ale musíme se pro to rozhodnout oba. Je to hlavně na tobě, co si přeješ. Na mně už nesejde,“ dodala matka na závěr. Tušil jsem, že hlavně ona potřebuje začít znova někde úplně jinde. Ale matčiny ujištění mi dávaly naději, že se v jejím životě stále ještě houpu alespoň nad hladinou dřezu.
    Následující víkendy jsem věnoval procházkám kolem domova. Podél potůčku napříč lesem, na kopec, z kterého byl výhled na celou vesnici, pole, kde jsme s klukama stavěli májku. Bral jsem to jako vhodný rituál, podobný pohřbu. Člověk se má emocionálně vyrovnat se ztrátou, aby ho nepronásledovala zbytek života. Už jsem nechtěl nic dalšího, co by mě pronásledovalo. Ale vyrovnával jsem se s tím bez jakýchkoliv emocí. Stál jsem na zahradě a snažil se pohledem vydolovat z každého koutku nějakou vzpomínku. Když už mi to přišlo moc trapné, šel jsem domů.

    Přijel jsem z koleje do nového bytu. Za mnou byly čtyři přestupy a pak ještě pořádný kus cesty pěšky s báglem narvaným špinavými trenkami. U dveří mě uvítal náš nový robotický lux. Kruhová placatá věc, která pípala a jezdila od stěny ke stěně. Kdyby mi zbývala nějaká energie, vyděsilo by mě to. Nejdřív se zdálo, že mě chce lux vyhnat ze dveří, ale když mi vrazil do boty, otočil se a zaplul do jiné místnosti, z které právě vycházela matka. Objaly jsme se, povinná pusa na tvář, pak: „Jak bylo celej tejden?“
    Sedli jsme si proti sobě do obýváku. Tentokrát kupodivu měla i matka nějaké novinky – koupila si lux.
    „Aspoň už nebudu muset v bytě furt smejčit sama jak ta kráva.“ Přikývl jsem. Lux nás opět navštívil.  Chvíli mi očuchával ponožky jako pejsek a pak zamířil ke své paničce. Jen taktak stačila zvednout nohy.
    „Zase je pod gaučem,“ prohlásila matka.
    „Už vyjíždí,“ reagoval jsem.
    Lux oznámil ženským hlasem: „Error.“
    „Tak ne no,“ doplnil jsem.
    Všechno dopadlo nakonec jinak. Místo domečku ve městě, který byl blíž mé vejšce, se matce zalíbil byt ještě o jednu přestupní zastávku dál od mé školy. Bylo to výhodnější, byt se lépe udržoval, byl levnější. Už nebylo třeba mluvit o tom, nakolik je to výhodné pro mě.
    Můj nový pokoj byl matkou sterilizován. Nový domov nebudovala, spíš z něj jako z nádobí stírala veškerou špínu.I to nádobí si nakoupila nové. Když jsem se vracel z koleje, jediné, na co jsem se v našem starém domě těšil, byl prostor. Volná koupelna po ránu, ticho, když chce člověk spát. Ale v novém bytě jsme se kolem sebe neustále ploužili. Když jsem se v noci snažil usnout, slyšel jsem matku, jak jde na záchod. Pak jsem naslouchal jejímu vytrvalému močení. Neviděl jsem už žádný důvod, abych se vracel do bytu, který byl matkou označen jako náš nový domov.
    V neděli jsem mířil zpět na kolej. Matka stála u dřezu a šmirglovala nádobí. Opět zaběhnutý rituál loučení, obdoba rituálu vítání.
    Pak ještě otázka: „A kdy zas přijedeš domů?“ Jako odpověď mě napadlo jen: Kamže? Oba dva s matkou nás domů moc bolelo. Pokoušeli jsme se před domů zdrhnout. A povedlo se.
    „Já ti dám vědět. Ahoj.“