Šel jsem na dort do tvarůžkové cukrárny

Na konci jednoho vcelku běžného večera mě po cestě domů vytrhl ze zaslepení nápis „cukrárna”. Pochopitelně byla zavřená, ale zaujalo mě především, co slovu „cukrárna” předcházelo. Vypadalo to jako „tvarohová”, jen zkomoleně.

Možná překlep, pomyslel jsem si, a šel dál po svých. Uložil jsem si její polohu do povědomí, abych se tam mohl později vydat, protože mám tvaroh rád. A najednou tu stojím znovu a vidím, že mé předchozí zmatení nebylo důsledkem podnapilosti. Ne tvarohová, ale tvarůžková!

Tohle satanský spojení mi nikdo nevysvětlí. Tvarůžek je přeci taková ta divná smradlavá věc, kterou si moc lidí domů nezve. Výsostný export olomouckého kraje dělá hanácké metropoli asi tu největší antireklamu. Cukrárna je naopak místem, kde se dětem malují úsměvy na tvář cukrem roztodivných tvarů i chutí; starší tu popíjejí kávu, přičemž si tam obě skupiny chodí pro odměnu po dlouhém pracovním týdnu. Dává to tady někomu smysl?

Aby bylo jasno, k tvarůžkům mám podobný vztah jako třeba k hadům: nijak mi nevadí, ale jsem radši, když nás od sebe dělí skleněná tabule. To, že na Olomoucku trávím posledních pár let života, ještě neznamená, že bych téhle zapovězené lokální delikatese propadl. Jasně, už jsem je někdy v životě zkusil, ale posměšné řeči o smradu mě od nich vždycky drží pěkně daleko.

Vnitřní výzdoba nevzbuzovala žádné podezření. Pěkná, útulná kavárnička v podlouhlém barevném prostoru. Všechno, jak se na sluší a patří. Nikde nebyla cítit ani stopa typické, pronikavé vůně. Za prosklenou vitrínou se vyjímaly malé načančané dortíky a tradiční zákusky, které nijak nevyčnívaly ze standardní nabídky. Tušit, že něco nehraje, by začal nic netušící zákazník začal až při bližším pohledu na cedulky za sklem. Na každé se vyjímalo přízvisko tvarůžkový/á.

Překonal jsem počáteční údiv a vybral si dortík, korunku, koláček a kávu. Přesně, jak se na nedělní odpoledne sluší. Za chvíli už jsem nejistě zkoumal, co mi leží na plnému talířku. Odhodlal jsem se zakrojit a poslat první vzorek na rozbor svým chuťovým buňkám.

První dojem byl dost překvapivý, protože vzhled dortíku klamal tělem. Místo očekávané sladké, nebo aspoň částečně sladké chuti jsem se dočkal jemně slaného sousta, které mi ze všeho nejvíc připomínalo třenou nivu, kterou pomlouvám, kudy chodím. Něco tam ale pořád nehrálo. Ochutnal jsem znovu.

Chuť třené nivy se naštěstí nepotvrdila. Spíše mi to přišlo jako kus výrazného hermelínu s trochou piškotového těsta. Tahle nepříliš vábná kombinace byla o to překvapivěji dotažená do lákavé chuti. Asi nemůžu bez většího rozmyslu říct, jestli mi to chutnala nebo ne. S čistým svědomím ale můžu dosvědčit, že tu určitě neochutnáte nic, co byste dostali v běžné cukrárně.

Udiveně jsem dojedl poslední kousky a došlo mi, že párování s kávou nebyla nejlepší volba. „Hodně lidí si myslí, že k tvarůžkům patří pivo, ale nabízíme i víno a mošty, které se mohou trochu zdát jako netradiční volba,” říká Kristýna Skopálková, zaměstnankyně cukrárny. „Jedno z piv, které tu máme, je ale vařené přímo na míru našim moučníkům tak, aby se co nejlépe doplňovaly. Každý si tu najde to svoje,” dodává.

Osobně mi nejvíc dává smysl víno. Kdybych si měl představit člověka, co si tvarůžkové zákusky objednává ve velkém, je to labužník, který prokládá popíjení něčím, co probere jazyk z kyselé melancholie a zdánlivě zasytí. Konec konců, i kombinace s moštem může vaše rozšířit vaše obzory.

Cukrárna, jejíž myšlenka vznikla v Lošticích, sází na tvarůžky už od roku 2009. „Vytvořili jsme produkt, za kterým se sjíždějí výletníci z celé republiky,” vypráví majitelka Blanka Poštulková. Zní to logicky, když vezmeme v potaz, že cukrárna odemyká vyšší gastronomickou úroveň tradičního olomouckého sýra.

A já? Po první uvědomělé degustaci musím říct, že dám tvarůžkům určitě ještě šanci. Stále jimi nejsem nijak uchvácen, ale možná si právě tady dlouho zapovězený pokrm proklestí cestu do mého jídelníčku. Zvlášť, když mají otevřeno v neděli.