Rozhovor – The Ectasy of Saint Theresa

Extáze je zpátky. Tahle věta vlastně shrnuje všechno podstatné. Čtyři roky jsme čekali na známky života kapely, která jako jedna z mála v téhle republice vždycky dokázala reflektovat zásadní hudební posuny a využívat je pro své vlastní účely. V případě The Ecstasy Of Saint Theresa se tedy nemá smysl bavit jen o nápodobě a adaptaci, ale hlavně o posunu. Jejich nahrávky mluví jasnou řečí. Stejně jako Jan P. Muchow a Kateřina Winterová v prvním společném rozhovoru po oznámení návratu.

Vice: Když si do vyhledávače zadáte The Ecstasy Of Saint Theresa, zobrazí se vám desítky článků, po jejichž přečtení člověk skoro nabude dojmu, že všechno podstatné jste už řekli. Ale vzhledem k tomu, že se znovu vracíte na koncertní pódia, přece jen vyvstává pár otázek. A ta nejzásadnější asi zní – Co vás vedlo k tomu, že se opět objevíte v klubech a koncertních sálech?

Jan P. Muchow (JPM): Myslím si, že poptávka už několik let převyšovala nabídku a nám se po hraní taky stýskalo. A ačkoli mně osobně koncerty zase takové uspokojení nepřináší, přesto nám chyběly. Je to součást toho, že kapela existuje, a my jsme nikdy neměli pocit, že by EOST neexistovala. Ale možná to vyjma nás dvou nikdo nevěděl (smích).

Přijde mi zajímavé, že jste nejdřív ohlásili návrat ke koncertování, aniž byste vyšli ven s nějakým novým materiálem. Přitom jste se vždycky sami prezentovali spíše jako kapela, která dělá především alba, a koncerty jsou „jenom doplněk”.

JPM: Nezapomeň, že jsme celkem nedávno nahráli příspěvek na album 50 let Semaforu „For Semafor” – naši verzi skladby „Blázen a dítě”.

A tím, že jádro kapely tvoříme dva, je jasné, že v tomhle počtu se náš materiál vlastně live hrát nedá. Proto je pro nás logičtější, a vlastně jednodušší, realizovat se ve studiu.

Kateřina Winterová (KW): Navíc jsme na koncertech některé věci nehráli a tohle je příležitost, kdy je můžeme konečně prezentovat.

JPM: K Watching Black jsme odehráli jenom křest.

Jak se vlastně přihodilo to, že jste odehráli jenom jeden koncert?

JPM: Kateřina byla v pátém měsíci těhotenství. A pak přišel další syn… Navíc my nejsme zrovna typy, které by si říkaly: „Chceme hrozně hrát, chceme hrozně hrát.” V tomhle jsme trochu jako zpomalený film. A najednou z toho byly tři roky (smích).

KW: Je to takový Bollywood. Tam než se něco řekne, tak se hodně tančí (smích).

A připravujete na koncerty něco speciálního? Nebo je to zatím všechno tajné?

JPM: Pro nás je speciální už jenom to, že začneme znovu hrát (smích). Navíc verze skladeb na deskách mají celkem široký zvuk co do obsazení. Ve čtyřech lidech naší koncertní sestavy tak chystáme live verze těch skladeb, které budeme hrát…

KW: … takže vlastně remixujeme sami sebe.

Fajn. Taky máte nové internetové stránky (www.eost.cz) a vypadá to, že jste se dali cestou sociálních sítí, protože na nich máte odkazy na Facebook, Twitter atd. Co si od toho slibujete? Jakou vlastně sociálním sítím přikládáte důležitost?

JPM: Bereme to jako příležitost ukázat fanouškům, že naše kapela existuje, protože lidi to vlastně ani neměli jak zjistit. Poslední aktualizace webu proběhla při vydání Watching Black. Sociální sítě umožňují nahlédnout do zákulisí kapely a už to není jenom o albech, deskách a koncertech.

KW: A je to i zase o té poptávce, která převyšuje nabídku. Já se vlastně neustále potkávám s různými fanoušky a oni hodně stojí o to, dozvídat se nové informace o kapele.

JPM: Doba je prostě taková. Všichni mají počítače, telefony a chtějí komunikovat a my jsme v podstatě dost komunikativní typy, i když to na první pohled nemusí být znát (smích).

Fanoušky bude ale asi více zajímat nový materiál. Máte nějaké čerstvé tracky?

JPM: Máme, ale hlavní prioritou pro nás teď je nazkoušet koncertní program, tím trávíme skoro veškerý čas.

A máte alespoň nějakou vizi, jak by měla Extáze znít v roce 2010?

JPM: To jsi tady (ve zkušebně – pozn.) měl být před chviličkou (smích).

KW: Vždycky je spousta možností, jak se dají konkrétní věci hrát, takže můžeme předvést staré tracky tak, aby zněly podle našich současných požadavků.

JPM: Všeobecně si myslím, že od Slowthinking je to o hledání poměru mezi akustickými, tradičními nástroji a technologiemi. Je to kombinace např. lesního rohu a všeho dalšího možného: Apple G5, Tenori-on, iPhone, atd. (smích). Technologie ti umožní používat zvuky, které člověk nedokáže dostat z klasických hudebních nástrojů, a já mám rád, když se zvuk kombinuje. Jsou kapely, které chtějí hrát všechno akusticky, jsou takové, které zase dělají všechno digitálně, a já upřednostňuji to, když se všechno organicky prolíná. Ale lépe se to říká, než když to pak chceš reálně udělat. A taky máme zpěvačku, která má určitý styl zpěvu a hlas, a ty tomu musíš uzpůsobit zbytek a nedat do výsledného dortu všechno, co ti chutná.

Chápu, ale zajímá mě, kam chcete směřovat, když se s každou novou deskou ten manévrovací prostor zužuje.

JPM: Jasně. My jsme o každé nové desce nepřemýšleli stylem: „Pojďme udělat pátou revoluci.” Ale zároveň nechci věci dělat tak, jak už jsem je jednou udělal.

KW: A tím, že se člověk nějak vyvíjí, a mění se i věci okolo a spousta události tě ovlivňuje, to všechno se nějakým způsobem odráží i v tom, jak se potom vyjadřuješ. A momentálně jsme určitě jinde, než když jsme připravovali desku Watching Black. Ale je těžké přesně to pojmenovat. Mně se třeba líbí písničkáři, ale i technologická hudba. Při tvoření pak navíc dochází k fúzi, protože i když s Honzou nemáme úplně jiný názor, přece jen tam jsou nějaké odchylky. Neposloucháme úplně stejnou hudbu, ale jsme naladění na stejnou vlnu, a proto se nedá dopředu říct, jaké konkrétní podoby nakonec deska nabude.

JPM: A když pak vznikne, stejně se nestává, že by všechny písničky byly „v jednom duchu”. Navíc doba alb je trochu přežitá, takže teď nepřipravujeme celou desku, ale například čtyři písničky k downloadu. Momentálně jsou ale naší prioritou koncerty a novému materiálu se tolik nevěnujeme.

KW: Naše věci jsme vždycky dělali primárně ve studiu a já jsem si tak trochu přála, aby nové tracky někdy vznikaly i z živého hraní. To je ale moje představa, která se zřejmě nikdy neuskuteční, takže si myslím, že nová deska zase nebude navazovat na samotné hraní a bude to studiová věc.

JPM: Šlo by to v případě, že bychom byli skupina, která pořád jezdí šňůry. Kytara, basa, bicí a při zvukovce začneš něco jamovat a on tě napadne nějaký hook, groove, cokoli a to pak zpracuješ. U nás to prostě takhle nikdy nefungovalo. Jasně, vznikla třeba písnička tak, že přišel Karel, že blbnul a samploval papír. Něco takového ale na šňůře vznikne hůř. A my jsme takovému typu skládání ani nikdy nevyšli úplně vstříc. Věřím tomu, že kdybychom během plánovaných koncertů cíleně chtěli vykřesat nějaký materiál, tak bychom to udělali, ale naše klasické skládání prostě probíhá ve studiu.

Což může být na druhou stranu vaše velká výhoda, protože nový materiál nechrlíte žádným zázračným tempem a nedostáváte se tak do pozice kapel, které během sedmi let vydají šest alb.

JPM: Samozřejmě. Ale pak se zase dostáváme do stadia…

KW: … kdy je to deset písniček za pět let (smích).

JPM: Kdybychom v tom ale byli trošku rychlejší, asi by nám to nevadilo. Například po Slowthinking jsme si řekli, že další desku uděláme, hned jak to bude možné, a nakonec z toho zase bylo několik let.

Když se ještě vrátím k vašim webovým stránkám, prezentuje se na nich vlastně až materiál, na kterém jste už pracovali spolu, a chybí tam to původní kytarové období kapely. Byl v tom nějaký záměr pohřbít minulost?

JPM: Ne, ne vůbec. Jenom chceme prostě komunikovat aktuální tvář The Ecstasy Of Saint Theresa. Kapela sice funguje déle, ale pro většinu posluchačů je zpěvák tvář a zvuk skupiny a tady zpívá Kateřina. Ty starší věci by pro ně mohly být matoucí. Není to tak, že bychom předstírali, že předtím nic neexistovalo. Ale fungujeme v nějakém složení a takhle mi to přijde čistší.

Jasně. Ale zase je to možná i škoda, protože diskografie kapely vlastně hezky mapuje celkový vývoj hudby od začátku 90. let až někdy do roku 2005. Nejdřív kytary, pak ambient, d’n’b, breakbeat, spojení elektronické hudby s vážnou.

KW: Jo, to je pravda. Ale spíš by se to hodilo na Honzovy samostatné stránky, protože on je zakládající člen kapely.

JPM: Jsou i skupiny, které mají na webu jenom aktuální desku a ty starší vůbec neřeší, což jsme zase úplně nechtěli. Ale tahle kapela funguje od In Dust 3, takže k tomu se nějak odvoláváme. Kalendář je př. n. l. a n. l. A my máme před K. W. a K. W. (smích).

Díky za vysvětlení. Když se podívám trochu zpátky do 90. let, tak to vypadalo, že se česká hudba bude ubírat směrem k západu a bude jen otázkou času, kdy se někdo globálně uchytí. Zatím se to ale nikomu až tak úplně nepovedlo. Extáze tomu byla jednu dobu docela blízko, tak se ptám, proč si myslíte, že se českým umělcům nedaří prosadit.

JPM: Já s tebou nesouhlasím, protože je tady Markéta Irglová. A na jejím příběhu je to vlastně všechno vysvětlené. Ona prorazila myslím dost razantně. Byla nominována na Grammy – víc toho z určitého pohledu v hudbě dosáhnout nemůžeš. A dostala Oscara! Což je ve světovém celospolečenském měřítku ještě víc. Podle mě prorazila a celý svět ji zná. Ale kdyby tam zároveň nebyl Glen Hansard, neodjela s ním a nepracovala na filmu, který vznikl v zahraničí, tak asi takhle neprorazí. A to je celé. Jednoduše řečeno, česká scéna se o tu zahraniční zajímá, kdežto ta zahraniční o českou nikoli.

KW: Jak je ale pak možné, že ve světě prorazí albánská chlapecká kapela?

JPM: Protože to vyšlo na západní značce a ta to vydala a protlačila. Nefunguje to tak, že by někdo přijel do Tirany a řekl: „Jééé, tady je výborná kapela.” Načež albánské vydavatelství natočí klipy a pošle je do MTV, kde jsou na ně všichni strašně zvědaví. Tatu je ten samý případ. Někdo přijel, zaplatil, odvezl je do Anglie a tam je udělali. Kdyby hrál Jágr pořád za Kladno, tak ho taky nikdo nezná.

Nemyslel jsem to tak, že by tady nebyli lidi, kteří by na to neměli.

JPM: Rozumím. Ale celé to je o tom nečekat, že tě někdo přijede hledat k nám. Musíš do světa. Další příklad od nás jsou třeba Sunshine – taky prorazili tím, že se sebrali a odjeli. Nebylo to tak, že by za nimi přijel někdo z L.A. do Tábora a řekl jim: „Jste úplně skvělí.”

Spíš mi přijde smutné určité nedocenění některých českých kapel. Jste tady třeba vy, WWW, Sunshine, Please The Trees atd. Ale přijde mi, že neexistují skoro žádní následníci. Když si člověk pustil Slowthinking nebo nějakou jinou výraznější desku, tak si začal říkat, že právě tohle je dobrý základ k tomu, aby mladí lidé začali dělat podobnou muziku. Od té doby sice uplynulo 8 let, ale já tady vlastně nevidím pořádně nikoho, kdo by to chtěl táhnout podobným směrem. A mám pocit, že tak je to u nás i v jiných žánrech.

JPM: Podle mě je to tím, že všeobecně tady lidi hudba moc nezajímá. První příčka v prodejnosti znamená to, že si nějaké CD koupí kolik? Dvě stě lidí?! A to myslím, že ještě nadhodnocuji. Děti dneska žijí totálním dostatkem všeho a hudba už nefunguje jako typ seberealizace.

KW: Ale ještě trochu zpátky k tvé otázce. Myslíš to tak, že nějaká kapela nastolila určitý směr? A nikdo jiný v něm nejede?

Ano. Tak nějak to vnímám. Normální by asi bylo, kdyby tady teď existovalo XYZ kopií EOST nebo WWW atd.

KW: Je to zvláštní…

Ale nejsou tady.

KW: Určitě je víc kapel, které jedou takový ten český rock – pojďme naskočit do toho vlaku s Kabátama nebo Kryštofem. Našemu národu asi obecně víc sedí kytary. Já to nechci nijak snižovat, prostě je to tenhle styl. Asi nejsme národ, který by tíhnul k elektronice nebo k používání technologií v hudbě. Potom je těch mladých lidí, kteří by tě následovali, asi opravdu dost málo.

JPM: Vezmi si festival Sperm. Tam přijde 500 až 1 000 lidí a ve větších sálech to ani nemá cenu pořádat. A to se bavíme o Praze. Tady jsou hlavně lidi, kteří tu scénu spotřebovávají, a jen několik z nich i něco dělá. Ale to už se dostaneme o řády níž. Pochybuji, že mluvíme o stovkách. Možná o desítkách.

Je to trochu divné. Řekl by sis, že mladí lidé už nebudou zasaženi starým typem myšlení, budou víc otevření, budou hledat. Ale tak to není. Jsou nehybní, jenom spotřebovávají a nic netvoří. Vypadá to pak tak, že všichni umělci, kteří něco dělají nebo se někam dostali a vypracovali, mají kolem třiceti pěti, ale není mezi nimi skoro nikdo, kdo by měl spíš dvacet, dvacet pět.

JPM: Souhlasím. Právě proto jsem byl nadšený z kapely Charlie Straight, i když jsou hudebně jinde, než jsme my. Jsou výborná kapela a jsou mladý, zdravě ambiciózní a něco dělají pro to, aby jejich fungování nebylo jen takové víkendové hobby. Ale čekal bys, že podobných skupin tady budou zástupy a ty je budeš poslouchat a jenom si říkat, že tahle je lepší než tahle atd. Smutné ale je, že oni jsou výjimka. Je to nepochopitelné.

KW: Obecně je asi problém, že my k hudbě nemáme takový vztah. V Anglii je to součástí života, v Německu taky. Nemyslím ale, že by byl u nás ten nezájem úměrný počtu obyvatel.

JPM: Nebo se nějak vztahoval k příjmům. Nechápu, kdo přišel s pořekadlem: „Co Čech, to muzikant” (smích). Když bych býval třeba ve svých 25 letech přemýšlel o vývoji v Čechách za deset let, tak bych si asi myslel, že podobných kapel bude xkrát víc. A ono je to spíš děleno.

Smutné… Každopádně vy jste asi prototypy těch osobností, kterým se podařilo uchytit v oborech, které vás baví a naplňují a zároveň živí. Zajímalo by mě ale, jestli jste se už nějakým způsobem nepřesytili a neříkáte si, kam se vydat dál, protože jste dosáhli určitých met a další jsou jakoby v nedohlednu. A teď máš před sebou vizi dalších 40-50 let života.

JPM: Tak to je dobrá otázka.

KW: Trošku děsuplná, ale člověk se snad v nějakých věcech ještě pořád může realizovat. Vždycky bys měl něco najít, ale někdy je ta cesta hodně těžká.

JPM: Já myslím, že se k tomu musíš dostat. Až jsem se teď vylekal. Je spousta věcí, o kterých si říkám, že se v nich chci zlepšit, ale stane se ti, že snadno zabředneš a nikam se to nehýbe. Ani nahoru, ani dolů. A stagnace je strašně nebezpečný stav. Proto je pro nás zkoušení a hraní, kterému se teď věnujeme, celkem prospěšné, protože nám pomáhá nabourávat ten stereotyp, ve kterém jsme poslední roky žili.

KW: Určitě to závisí taky na povaze člověka a myslím si, že úsilí nakonec vždycky vystoupá – pokud je člověk dostatečně zapálený atd. – do nějakého vrcholu, který už nelze překonat. Pak je jasné, že musí nastat nějaký protipól, a potom je už to lezení nahoru za nějakým jiným cílem, který je stejně hodnotný, ale jiný. Záleží na vnitřním pocitu.

JPM: Jde taky o to, jestli si člověk vůbec nějaké mety dává.

KW: Nejtěžší je asi uvědomit si, co má tou metou být.

JPM: Nebo uvědomit si, že by sis měl nějakou vytyčit. V určitých momentech ti ale umělecké výzvy můžou dojít.

KW: Ale my už to asi taky bereme jinak, protože jsme se stali rodiči.

JPM: Pak řešíš životní hodnoty, časové horizonty a možnosti. Každý úspěšný člověk musel něco obětovat a teď je tvoje osobní otázka, co je pro tebe důležitější. Myslím, že jsou profese, kde je výjimka, když je někdo zásadní a úspěšný umělec a je zároveň vzorný rodič a manžel, ohleduplný všímavý kamarád a sympatická společensky inspirativní osobnost věnující se filantropii… Já to docela často řeším – jestli mě zajímá ta lidská stránka nebo nějaká umělecká hodnota. Ne vždycky to jde ruku v ruce.

To bylo hezké filozofické zamyšlení na závěr. Díky za rozhovor!

Internetové stránky The Ecstasy Of Saint Theresa jsou na adrese www.eost.cz. Facebook profil je tady, na Twitteru najdete skupinu zde.

Seznam koncertů je následující:

10.10.2010 Nová scéna ND, Praha
19.10.2010 Fléda, Brno
20.10.2010 Roxy, Praha
22.10.2010 Bazilika, České Budějovice
30.10.2010 Fabric, Ostrava
3.11.2010  Pod Lampou, Plzeň
5.11.2010  Klub Loft, Bratislava

Tour teaser: