Rozhovor s Maxem Anderssonem a Larsem Sjunnessonem

Nová komiksová kniha známého švédského umělce Maxe Anderssona a jeho kamaráda Larse Sjunnessona se jmenuje Bosenský plackopes a v rámci jejího uvedení na náš trh (původně vyšla už v r. 2004) byla ve VICE gallery uspořádána výstava inspirovaná putováním obou autorů po Balkánu a jejich zážitky se zmrzlinovými granáty, zmutovanými psy a titovskými zombie-kurvami.

Vice: Co mi můžete říct o komiksu Bosenský plackopes? Měli jste dopředu připravený nějaký koncept?
Max Andersson: Žádný koncept jsme neměli. To byl základ našeho projektu.
Lars Sjunnesson: My nikdy moc neplánujeme. Začínáme jen s nějakým krátkým textem a pak z něj vzejde něco většího.
Max: A tenhle proces nikdy nekončí. Protože jeden malý fragment se nabaluje na další – kapitola následuje kapitolu až nakonec vznikne celá kniha. Stejně tak připutujeme k výstavě. Nejdřív máme udělané jen nějaké malé věci, které se ale propojují s dalšíma až vznikne komplexní celek. V průběhu jedné výstavy měl u sebe například nějaký člověk kameru a nás pak hned napadlo udělat film a ten se teď snažíme dát dohromady.
Lars: A potom bude následovat počítačová hra, kde budeš moc hrát celý příběh spolu s námi vytvořenými postavami – strategická hra.
Max: Je to opravdu dobrý projekt, protože není uzavřený a můžeš v něm pokračovat až do konce života.

Když jsme u těch filmů, co si myslíte o současném trendu dělat filmy podle komiksů? Jak se na to díváte? A co váš vlastní film?
Max: Podle mě je to úplně jedno. Například náš film není vůbec založený na knize. V první řadě to byl vlastně dokument o nás a lidech, kteří se kolem nás pohybují. A teď už to zase není ani dokument. Je to něco jiného, protože jsem začal dělat animace a tvořit různé postavy z papíru, které jsem do filmu zakomponoval. Některé z nich jsme dovezli i na tuto výstavu a nejsou součástí komiksu Bosenský plackopes. Náš snímek je tedy někde mezi fikcí, dokumentem a animovaným filmem.
Lars: Jak je vidět, nad Bosenským plackopsem nemáme příliš velkou moc.
Max: Což je vidět i na samotných psech, kteří jsou součástí výstavy. Myslím, že jejich počet se neustále znásobuje. Teď jich je tuším dvacet tři a kdo ví, kolik jich bude příští rok.

Berete si při tvorbě snímku příklady z úspěšných animovaných filmů jako byl např. Valčík s Bašírem?
Max: Myslím, že je to velice dobrý film a mám ho opravdu rád.
Lars: Souhlasím.
Max: Ale popravdě řečeno se mi moc nelíbí druh animace, který jeho tvůrci použili. Podle mě je animace příliš statická a ovlivněná tím, že se při jejím vytváření hodně spoléhalo na počítače. Speciální efekty vypadaly perfektně – mlha, bouře, střídaní různých perspektiv, auta, tanky. Ale lidé vypadají „neživě”, což ale nijak zásadně nesnižuje kvalitu filmu jako takového, protože ten je skvělý.

Takže máte raději např. anime od Studia Ghibli jako je Cesta do fantazie nebo Princezna Mononoke, kde se používají tradičnější postupy?
Max: Anime se mi moc líbí, protože Japonci dělají skoro všechno ručně. Je to mnohem víc old-school, i když samozřejmě taky občas používají počítače na speciální efekty. Jejich filmy proto vypadají více uvěřitelně a živě. Myslím, že na Západě se počítače a veškerá technika používá až zbytečně často a díky tomu se vytrácejí emoce, které jsou dosažitelné pouze ruční kresbou.

Vraťme se teď k Bosenskému plackopsu. Dá se tedy říct, že vzhledem k tomu, jak se vyjadřujete o technice, je pro vaše projekty důležitý hlavně člověk, jeho pocity, místo v přírodě atd.?
Lars: Myslím, že Bosenský plackopes je hlavně o nás. V tom je jádro příběhu.
Max: Ale není to tak, že bychom se od počátku vědomě snažili o to, aby tento projekt něco vypovídal o nás samotných. Na povrchu vnímáš, že je to o Balkánu, válce atd., ale když se ponoříš hlouběji, uvidíš, že je to spíše o nás, protože my toho vlastně o Balkánu moc nevíme.
Lars: Přiznám se, že dokud neproběhla válka, o Balkánu jsem nevěděl skoro nic.

A jaký máte vůbec vztah ke Švédsku a tamní komikové scéně? Jste v kontaktu s nějakými scénáristy nebo kreslíři? Protože oba tam už nějakou dobu nepůsobíte a žijete v Berlíně.
Max: Ve Švédsku stále vydávají naše publikace a to se týká i Bosenského plackopsa, i když je třeba říct, že tohle je náš jediný společný projekt a jinak pracujeme každý sám. Já jsem ze Švédska odjel před dvanácti lety a s nikým z tamní scény vlastně v kontaktu nejsem.
Lars: Osobně se snažím švédské komiksové scéně co nejvíce vyhýbat a nevím, co se tam děje.

Proč jste se oba rozhodli odstěhovat zrovna do Berlína? I když je jasné, že vzhledem k tomu, že se tam sjíždějí umělci z celé Evropy, dá se to celkem jednoduše pochopit.
Max: Skoro všichni vědí, co se teď v Berlíně děje a podle mě je to nejlepší místo v Evropě, kde můžeš momentálně žít. Je to opravdu taková centrální lokalita poskytující spoustu příležitostí, kde se potkávají různí umělci a navzájem se ovlivňují.
Lars: Ale samozřejmě je kolem toho dost velký hype. Podle mě je Berlín docela obyčejné město. Je jen o něco levnější, ale nijak výrazně se neliší od jiných světových velkoměst.
Max: A taky vidíš, jak se hrozně rychle proměňuje a původní obyvatelé jsou vystěhováváni na okraj, aby na jejich místo přišly „střední třídy”, které mají peníze. Možná už si taky brzo nebudu moct dovolit žít právě tady a budu se muset zase přesunout někam jinam. Ale určitě ne do Švédska. Tam je to hrozné.

Skoro to vypadá, jako byste Švédsko opravdu neměli rádi?
Max: To jsou možná příliš silná slova, ale je fakt, že se o tuhle zemi momentálně moc nezajímám.
Lars: Já ano a myslím, že Švédsko potřebuje velkou změnu.

V tomto momentu bohužel museli oba autoři urychleně zmizet. Před galerií totiž zastavilo nákladní auto se sarajevskou SPZtkou plné zmrzlinových granátů a nějaký divný chlápek se nás začal vyptávat na informace o jistém tajném deníku. Pokud však chcete Maxe Anderssona a Lars Sjunnessona přece jen lépe poznat, Bosenský plackopes vám dodá hned několik vodítek k jejich identitám.

Výstava Bosnian Flat Dog  probíhá ve VICE gallery, Haštalská 1, Praha od 5.11. do 24.11.2009. Otevřeno Út – Pá, 11 – 19 hod.