Pat Moore a jeho gang

Toronto je dneska plné nafoukaných fotografů. Naštěstí už pomalu vyhnívá odvětví fotek z tanečních party a mezi vším tím vyblitým lo-fi se najde i pár borců, kteří fotí na film a je jim u prdele, jestli to vypadá hezky nebo ne. Odchytili jsme Patricka Moorea, fotografa z Toronta, který fotí nádherné kočky a kamarádí se s vězeňskými gangy z Los Angeles, i když je to ve skutečnosti obyčejný kluk s normální prdelí, který nejradši popíjí Horchatu.

Vice: Udělat fotky z filmu trvá dlouho a není to zrovna levné, tak proč to děláš?

Pat: Myslím, že hodně lidí má k tomuhle druhu fotek nostalgický vztah. Já si třeba hodně dlouho vybírám záběr. Není to tak, že bych třikrát zmáčkl spoušť a pak se podíval na výsledek. Mám pocit, že hodně fotografů s digitálem dělá přesně tohle. Všechno si nastaví, jak potřebujou, pak zapnou kulomet a jedou. Zatímco u veškerého materiálu, který jsem nafotil v LA, jsem měl jenom jednu šanci udělat tři nebo čtyři obrázky člověka, než řekl „OK, to stačí.” Tohle nejsou lidi, kteří by se nechávali moc fotit. Neudělal bych obálku do časopisu jako třeba Matt Barnes. Jenže Matt Barnes dostává prachy za to, že fotí pro Nike a velké kapely a co já vím pro koho. Upravené fotky, to fakt není věc, co by mě bavila. Já chci, aby moje fotky vyprávěly příběh.

Takže kdy začal Gemini Magazine?
První číslo jsem vydal loni. Pro dost lidí je prostě příjemnější držet fotky v ruce, než je vidět online a pak zapomenout odkaz. Dřív jsem časopisy sbíral, třeba hardcoreové ziny. Myslím, že fotoziny jsou teď něco jako trend, ale stejně si myslím, že jsou dobré. Mám v Montrealu kamaráda, který teď pro mě tiskne. Viděl jsem, jak to dělá a naučil jsem se to od něj. Tak jsem si řekl, že uděláme sadu fotek pro “GIRLS GIRLS GIRLS” a další číslo budou jenom moje fotky z LA. Jindy jsem zase jen vybral fotky, co se mi líbí, a dal je do rubrik jako “Love the Music, Hate the Kids” nebo “Drugs Money Sex and Violence.”

Ve své tvorbě oslavuješ drogy, ale nejsi sám náhodou straight edge?
Jo, mám hodně kamarádů, co hulí trávu a jedou ve všem možném. Mám i kamarády, co mají bouchačky. Ve druhém čísle je obrázek chlapa, co má šílenou jizvu přes celé břicho a v ruce drží nůž. Je to na pohled fakt super fotka. Jo a taky jsem dělal “Hoods in America”. Tam jsem začal do toho světa pronikat, ale trvalo to fakt dlouho, než jsem se k těmhle lidem dostal. Ve Scarborough jsem fotil lidi, co jsou z hoodu, ale i lidi, co jsem náhodou potkal. Třeba tenhle týpek ze Severní Karolíny, co je v prvním čísle, akorát vylezl z basy. A teď v LA fotím víc členů pouličních gangů.

Tak jak ses dostal k těmhle gangům?
Ále. Je to jenom vzájemné přátelství.

No tak. Povídej!
No dobře. Můj kamarád Hambone mě představil svému kamarádu Rocovi, který žije v Anaheimu. Je to dost dlouhá historka. Roc patří do motorkářského klubu Set Free Soldiers, takže původně jsem šel fotografovat tuhle kulturu. Ale oni mají i vlastní alternativní církev Set Free Ministry, kterou založil jeho otec v 80. letech. Jejich pastor je Mexičan a bývalý trestanec s potetovaným obličejem. Tihle lidé jsou zkrátka trochu jiní. Snaží se pomáhat lidem. Normální církev by se neujala někoho s potetovaným ksichtem nebo někoho, kdo právě vylezl z vězení nebo má problémy s drogama. Takže je to alternativní církev, která se o takové lidi stará. Přijmou mnohem víc lidí, než by vzala vaše typická pravicově konzervativní církev – bývalé trestance nebo lidi, které pustili z léčení. Každého tam zná, a tak se můžu každého člověka zeptat, jestli si ho můžu vyfotit.

A jsi tam díky Rocovi.
Jo, všechno je to o důvěře. Nikdy bych se nedostal k Rocovi, kdyby nevěřil mému kámoši Hamboneovi.

Jsou tihle chlapi pořád v gangu?
Někteří bývali, ale teď nejsou aktivní členové. Ve vězení se to hodně kádruje podle rasy: když jste bílý, jste v Árijském bratrstvu, když jste Mexičan, jdete do mexické mafie. Nejsou to ani tak fotky pouličních gangů, jako hlavně vězeňských. Mám obrázek chlapa, co byl až donedávna členem Árijského bratrstva. Je mu skoro 40 a skoro půlku života strávil v base.

Co provedl?
Na to jsem se neptal. Když někoho potkáte poprvé, nezeptáte se ho, za co seděl. Už jenom to, že jsem se dostal takhle blízko k chlapovi, co měl na hlavě vytetovaný hákový kříž velký jak ruka, bylo dost. Stačilo, že mě nechal udělat tuhle fotku.

Stal se ti někdy nějaký pořádný průser?
Jednou jsem šel na večírek, abych vyfotil aktivní členy gangu. Roc a jeho kámoši vyrostli na té ulici v LA, kam jsme šli, takže tam měli bandu kamarádů, ale už tam nějakou dobu nebyli. Takže když jsme zastavili, abychom se zorientovali, najednou na nás vyskočili chlapi s bouchačkama. Mysleli si, že chceme udělat drive-by a střílet po nich z auta. Ale my jsme jenom projížděli a snažili se najít to místo. Ten chlápek se nahnul ke spolujezdci a narval hlaveň Rocovi až do obličeje. Teprve v tu chvíli ho uviděl a poznal.

Je v gangu nějaká etiketa, podle níž byste se omlouvali kolegovi? Něco jako “Kámo, sorry, že jsem ti právě málem ustřelil ksicht?”
Ne, vůbec se neomlouvají. Řekl jenom něco jako: „Měl jsi docela kliku, málem jsem tě sejmul.” Tak to tam prostě chodí. Když jedete pomalu v autě, které nikdo nezná, a pohybujete se v místech, kde nikdo nezná vás, tak je to podezřelé. Říkají si: „Co tady kurva děláš? Tady nemáš co dělat.” A taky to byli Mexičani. Latinskoamerický pouliční gang.

Řekli ti něco na to, že tam jsi mezi nima?
Zjevně jsem byl s jejich dobrými kamarády, ale každopádně tam byli i jiní, kteří mě tam nechtěli. Nechtěli mi ani podat ruku. Už z nálady ve vzduchu jsem dokázal poznat, že mě tam nechtějí.

Takže všichni byli Mexičani?
Jo, ale byl tam jeden černoch, což bylo fakt absurdní. Protože co existujou gangy, Mexičani a černoši se navzájem nenávidí. Ve vězení se spolu dokonce mlátí. Když si do Youtube zadáte Mexican vs. blacks, tak najdete všechny tyhle vězeňské bouře. Ale v tomhle gangu, který jsem fotil, měli černocha. Bydlel v té ulici od svých 13 let a svoji přezdívku měl vytetovanou na spánku a na krku, takže to bylo v pořádku. Ale stejně je to divné. Musíte na tom být fakt špatně, abyste přijali do gangu černocha nebo bělocha.

To jsi musel být úplně odvařený, když tě přijali.
No, oni mě nevzali do gangu. Byli v pohodě, když jsem dělal fotky. Nevěděli, že jsem úplně obyčejný člověk. Prostě jenom viděli, že nejsem nikým najatý fotograf, že jsem tam s kámošem a že si chci udělat pár fotek.

Co je na LA tak zvláštního, že sis ho tak oblíbil?
Je to hrozně vzdálené od domova. LA je hodně jiné. Zajímá mě latinskoamerická kultura: jídlo, jazyk – a chci se ho naučit, protože mám pocit, že mě víc respektují, když si s nimi dokážu popovídat. Nikde na světě takové místo nenajdete. Myslím si, že Toronto se snaží vypadat jako New York. New York se snaží být Londýn nebo Paříž. LA si na nic nehraje. Jo a taky strašně rád piju Horchatu. Nakonec jsem ji v Torontu našel v baru Mexi Taco. Je sice dobrá, ale ne tak jako v LA.

Taky jsi vyfotil hodně holek s obrovskýma prsama.
To byla jenom jedna. Elyda. Ale už o ní nebudeme mluvit, nechci ji tady oslavovat.

Jak jsi přiměl holky, aby se takhle nechaly fotit?

Nevím. Fotil jsem kamarády, takže to jsou obvykle lidi, které trochu znám. V sérii GIRLS GIRLS GIRLS byly mraky různých druhů holek: velké, vychrtlé, tetované, nepotetované, super hipsterky, v hadrech ze sekáče i v hadrech z osmdesátek. Rozumíte mi? Všechny možné typy dívek. Myslím, že to je na tom právě silné, že nefotím ty samé typy pořád dokola. Ne každý má rád pořád to samé.

Myslíš, že budeš v dalším životě mexický gangster?

Tohle je sranda a nedávno jsem o tom mluvil s kamarádem Scottem. Bavili jsme se o Morrisseym. Je to prý jediná věc, kterou by chtěl v životě jako změnit – narodit se jako Mexičan.

Mexičani Morriseyho fakt zbožňujou.
Mexičani úplně stříkají ze Smiths a Morriseyho. To je úplně nejdivnější. Potkal jsem tam tolik lidí, kteří ho milovali, protože dělá týdenní šňůry po Kalifornii a Mexiku. Je pro ně totální legenda.