Největší nakládačky v dějinách literatury

Lidová spravedlnost je ve vysoké literatuře vzácným zbožím. Na rozdíl od příbuzného světa filmu je říše knih statická a neměnná. Filmové postavy se vyvíjejí a vytrácejí. Vždycky tu bude šance, i když málo pravděpodobná, že ty postavy, které nemáte rádi, někdo v dalším remaku zmlátí do bezvědomí. Ale jakmile jednou napíšete románovou postavu, už ji nepřepíšete. Možná byste si chtěli přečíst o tom, jak Pip, Puck, Poirot nebo Portnoy mlátí hlavou o obrubník, až mají místo hlavy rosol, ale dokud tenhle chmurný výjev nenapíšete sami, nikdy se nestane (a vy potom stejně budete vykázáni do nevkusné fanouškovské fikce).
Kupodivu ale občas i tyhle protivné postavy uklouznou. Tady jsou naše neoblíbenější.

JAMES BOND (IAN FLEMING: CASINO ROYALE)
Na vrcholu první Flemingovy bondovky padouch Le Chiffre agenta 007 vysvleče a přiváže k židli a pak ho dobrou hodinku mlátí plácačkou do koulí. „Nejen okamžitá bolest,“ vysvětluje Le Chiffre, zatímco drtí Bondova varlátka, „ale taky obavy o tvé mužství tě postupně zdeptají, a na samém konci, pokud nezazpíváš, už žádný chlap nebudeš.“ (Člověka by zajímalo, jestli text „Yeah, I’ll fuckin’ lay ya nuts on a fuckin’ dresser/ just ya nuts layin’ on a fuckin’ dresser/ and bang them shits with a spiked fuckin’ bat/ wassup BLAAA!!!“ od Wu-Tang Clanu je vyjádření obdivu, nebo spíš nějaká rodinná sounáležitost.) Zrovna když se padouch s nožem v ruce chystá na panu špiónovi provést vasektomii ve stylu černocha z Bronxu, přijde agent SMĚRŠ, zlikviduje Le Chiffre a vyřeže Bondovi do pravé ruky obrácené písmeno M. Bond se z masomlejnu v rozkroku vzpamatuje celkem rychle. Už o pár stránek dál si užívá plnohodnotnou a poctivou šoustačku se ženou jménem Vesper, se kterou, jak říká, má sex vždycky „sladkou příchuť znásilnění“.

BUCK (JACK LONDON: VOLÁNÍ DIVOČINY)
Buck je velký slintající kříženec bernardýna a kolie, kterého hned na začátku knihy unesou a prodají hovadům z Aljašky, co si z něj udělají tahače saní. Protože se v zajetí nechová právě mile, musejí ho trochu zlomit. Celou jednu stránku ho tlučou a končí to tím, že se tenhle hrdinný 60kilový Buck choulí uprostřed tundry a kňučí. „Po zvlášť prudké ráně se vyškrábal na nohy a byl příliš omámen, aby zaútočil. Klopýtavě se potácel dokola, krev mu crčela z nosu, z huby a z uší, krásnou srst měl potřísněnou krvavou slinou.“ Evidentně to zabralo. „Jednou provždy nahlédl, že proti člověku s kyjem nemá nejmenší vyhlídky. Tomu se tedy naučil a celý svůj další život na to nikdy nezapomněl.“ K tomu musí moderní čtenář dodat: Jen ať ten čokl řve. Buck se pořád nemusí starat o hypotéku, pojištění auta, krádež identity, kalhoty, kyberstalking, ochranu přírody, inflaci, plýtvání veřejnými výdaji, pouliční gangy, prasečí chřipku, atomovou válku nebo hadronovou supernovu. Klid, Cujo, jsi v pořadí. Všichni máme problémy.

HOLDEN CAULFIELD (J. D. SALINGER: KDO CHYTÁ V ŽITĚ)
Maurice, pasák a obsluha výtahu v hotelu Edmont, cvrnkne přes pyžamo do šourku největšího kňourala v dějinách literatury, a pak ho sejme a nechá toho tlustoprda ležet na podlaze jako dobře promazaný heligón. A co je horší, Maurice říká Holdenovi „šéfe“. BUCH!! To je pro Johna Lennona. Taky byste Holdenovi nakopali koule, kdybyste pořád museli poslouchat to jeho nekonečné fňukání o tom, jak se mu ze všeho chce zvracet, o věcech, které jsou hnusné, a o lidech, kteří jsou falešní. A to ani nemluvíme o tom, jak vás pořád podprahově nabádá k tomu, abyste pozabíjeli celebrity a politiky. Jo, Holden, který celý den stráví kouřením, chlastáním a chozením do divadla na Manhattanu v 50. letech. Ten vypadá v tomhle dnešním postnukleárním bordelu roku 2010, kdy se lidi ani nemůžou scházet na veřejnosti, školy jsou rozdělené rasovou válkou a naše děti už si ani nepamatujou, kdy ještě lidské bytosti žily nad zemí, jako opravdová piča. Musel si někdy Holden Caulfield vydělávat kouřením ptáků v uprchlických táborech pod Los Gatos? Přišel o mládí kvůli zákonu o povinné kastraci? Věděl něco o bolestech člověka, který se léčí ze závislosti na jenkemu? Je dobře, že někdo tomuhle bílému chlapečkovi udělal něco, kvůli čemu měl aspoň důvod brečet.

SALÁDÍN ČAMČÁ (SALMAN RUSHDIE: SATANSKÉ VERŠE)
Unesený jumbo jet exploduje nad kanálem La Mance a lidi z něj padají „jako smítka tabáku ze zlomeného vyschlého doutníku“. Indičtí herci Džibríl Farišta a Saládín Čamčá letí devětadvacet tisíc a dvě stopy vzduchem a probudí se na pláži. Jako by už tohle nebylo dost bláznivé, Džibríl se potom promění v anděla, zatímco chudák Saládín degeneruje na kozího démona. Kozího Saládína ihned chytí policajti a hodí ho do dodávky bez oken, protože si myslí, že je to Pákistánec, který se snaží ilegálně vniknout do země. Od té chvíle následuje docela nepokrytě vylíčené ultranásilí. Saládín dostává rány do žeber, do koulí, do obličeje, „různých částí své anatomie“ a musí sníst svoje rozměklé kuličkaté bobky. Ale na rozdíl od jiných trýznění sociálně zranitelných (strýček Tom, Gudrun v Zamilovaných ženách, a všechny ty rány na holou, co dostává Janie v Their Eyes Were Watching God), tohle násilí je prosycené tolika alegoriemi, narážkami a neproniknutelnými ne-amerikanismy, že není o nic míň příjemné než odpoledne s Kouzelnou školkou. A za tohle má Rushdie trest smrti?

HUCK FINN (MARK TWAIN: DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA)
Žádní bohové, žádní pánové, žádné kalhoty. To byla jediná pravidla v Missouri kolem roku 1830, kde mohlo děcko snadno zavadit o fotříka jako Pap. V téhle zlaté době amerického týrání dětí mohli mladí pánové dostat pořádný világoš za to, že kouří cigaretu z kukuřice, že chytli neštovice, že byli na neštovice moc vybíraví, nebo prostě jenom tak. Huckův opilý otec, který se chvástá, že se vykašlal na volby, když slyšel, že v Ohiu dostali černoši občanství, vymlátí Huckovi sopel z nosu za to, že chodí do školy a učí se číst a psát. Postavit se na Papovu stranu není těžké. Čtení a psaní jsou zbytečné věci, které nikdy nikomu nic nepřinesly. Kdy jste naposled dostali práci za to, že umíte číst? Zatímco Pap bojuje se soudcem Thackerem o Huckovo pěstounství a peníze, odtáhne Hucka z dosahu dlouhé ruky zákona do odlehlé chatrče v lese, kde do Hucka střídavě mlátí nebo ho nechává na celé dny zavřeného. Když je doma, Pap nadává na vládu a na negry, ožírá se levným chlastem, pronásleduje Hucka s otevřenou kudlou a vyhrožuje mu, že ho zabije, protože je anděl smrti.

FRANKENSTEINOVO MONSTRUM (MARY SHELLEY: FRANKENSTEIN)
Žádná zombie od George Romera nikdy nepičovala a neskuhrala jako Frankensteinovo monstrum. A ani nepotřebuju vzpomínat na Drákulu, Mumii nebo Netvora z Černé laguny. Na sebelítostné maratony tohohle stvoření nikdo z nich nemá. Podívejme se na fakta. V kapitole 11 se obluda vkrade do ovčákova domu a zhltne jeho snídani sestávající z chleba, sýra, mléka a vína. Správný výraz pro to je krádež. Pak se přiopilý dopotácí do vesnice, kde se ocitne v křížové palbě kamení a dalších věcí (v „kompletní a nezkrácené“ verzi z roku 1838 na Franka padne i sprška pytlů se smetím, plínek, květináčů, popelníků, a v jednu chvíli dokonce někdo vyběhne a přetáhne ho nočníkem). Místo aby po této zkušenosti meditoval o svém přestupku, ta potvora celý zbytek příběhu fňuká kvůli „barbarským vesničanům“ před každým, kdo je v doslechu. Kvůli tomu se teď kniha považuje za podobenství o ignoranci, zatímco skutečné poučení by mělo být, že bača má právo sníst si svačinu, aniž by ho při tom otravoval nějaký debilní poločlověk.

HRABĚ Z GLOUCESTERU (WILLIAM SHAKESPEARE: KRÁL LEAR)
Když na Gloucestera podá jeho levoboček Edmund udání z velezrady, vévoda z Cornwallu přiváže hraběte k židli. Cornwallova manželka Regan mu začne trhat vousy, což byl za vlády Jakuba I. stejně bolestivý úkon jako ve starém Judsku i jako na dnešním srazu motorkářů. Při hlášce „V ty oči tvé teď vepru patu svou“ Cornwall přidá na seznam Gloucesterových problémů i ztrátu zraku. Poté, co Cornwall provede extrakci první bulvy, jeho věrný sluha se pokusí zasáhnout se zdvořilým návrhem: nebylo toho už dost? Ale to jsou silná slova. Cornwall vytáhne meč, sluha taky, jenže souboj ukončí Regan, která bodne sluhu do zad vypůjčeným mečem. Cornwall se vrátí ke Gloucesterovi, vyrazí mu i druhé oko, hodí ho na zem a ptá se: „Ven s tebou, lepký rosole! Kde teď tvůj lesk?“ Gloucesterovo oko na to nemá co říct.

HIPPOLYTOS (EURIPIDES: HIPPOLYTOS)
Život je pro Hippolyta jeden velký zevling, dokud nezjistí, že ho chce ojet jeho nevlastní matka Faidra. „Cože? No to ne!“ – „Tak někdy později.“ Faidra se oběsí a nechá po sobě dopis na rozloučenou, ve kterém píše, že ji Hippolytos znásilnil. Jelikož měla hra premiéru v roce 428 před Kristem, musela ho chudinka vytesat do kamene. Když přijede domů Hippolytův táta Théseus, rozpláče se nad jejím tělem a žaluje jejímu otci Poseidonovi: „Poseidone, můj syn je gauner! Můj syn je zmrd! Prosím, ó Pane moří: Zabij toho čůráka!“ A tak dědeček vyšle z moře býka, který splaší Hippolytovy koně, jeho vůz se rozbije a spřežení za sebou táhne Hippolytovo tělo, dokud z něj není hamburger. Hippolytus křičí: „KURVA! MOJE SLINIVKA!“ Může si zpívat třeba písničku Why od kapely Discharge, zatímco jeho milovaní oři odírají, lámou, probodávají a mrzačí jeho panděro na peloponéských skalách. A pak přijde za Théseem bohyně Artemis, aby dosvědčila Hippolytovu nevinu. „Do prdele, já jsem ho přece nechtěl zabít, víš co, já jsem to tak nemyslel. Kurva, vážně?“ Na rozdíl od krále Oidipa, kde je incest tragédie, v Hippolytovi je incest prostředkem, jak tragédii předejít. Kdyby to četl Jim Morrison, asi by pak zpíval: „Stepmother? I want to… MY PANCERAS!!!“

ZAJDA HOOVER (KURT VONNEGUT: SNÍDANĚ ŠAMPIONŮ)
Zajda Hoover, syn obchodníka Dwayne Hoovera, je „notorický homosexuál“, který hraje na piano v koktejlovém baru hotelu Holiday Inn. Osvěžující je, že Zajda nedostane přes držku z nenávisti, ale prostě se jen připlete doprostřed psychotického běsnění svého otce. Není to ta nejhorší bitka z celé knížky, ale je to ta nejdramatičtější, zvlášť když Dwayne kutálí hlavu svého hocha jako kantalup po klávesách klavírního baru. Později v sanitce Zajdův ksicht nejde poznat. Vlastně ani nejde poznat, že je to obličej. Ještě víc osvěžující je, že Hoover dostává do držky v přítomnosti svého autora. Vonnegut schválně vstupuje do děje, jenom aby se podíval na tohle násilí, a v té mele si zlomí palec na noze. Dokonce i bičování a ukřižování Krista – zlatý standard všech brutálních scén – se odehrálo bez přímé osobní účasti jeho tvůrce. Nakonec spisovatel přebírá zodpovědnost za naši zábavu. Sorry, Zajdo. To máš za to, že jsi smyšlená postava.

JÓB (KNIHA JÓBOVA, BIBLE)
Nádhera Jóbovy nakládačky spočívá v tom, že v ní není ve skutečnosti žádné bití. Místo toho si s ním Hospodin a satan hrajou jako s morčetem, aniž by na něj vztáhli ruku. Nejdřív Jóbovi nechají ukrást oslice, ovce a velbloudy a pobít služebnictvo, čímž ho připraví o všechen majetek. Když Jób padne na kolena a začne vytáčet nebeskou horkou linku, Bůh jenom řekne: „Teda Jóbe, to je docela síla, byl jsi doufám pojištěný?“ Pak všechny Jóbovy děti zahynou, tak poprosí satana o trochu soucitu, a ten mu řekne: „Hochu, Jóbe, to je docela drsné, ale víš co, vyšší síly, to se stává, bude líp.“ Jóbova víra ale přesto vydrží, i když ho satan raní od hlavy až k patě hroznými vředy. Bůh na to říká: „Au, Jóbe, to je zlé, změnil jsi v poslední době mýdlo nebo šampon?“ Místo aby dal Hospodinovi co proto, Jób si sedne do popela a začne si škrábat svou hnisající kůži střepem z hrnce a věří, že všechno se samo dá do pořádku. Člověk se až diví, jak ti dva ne-naplní jeho očekávání. Skoro to dává celému příběhu elegantní dojem, že trest odpovídá přestupku.

JIDÁŠ (DANTE ALIGHIERI: BOŽSKÁ KOMEDIE – PEKLO)
Dante Alighieri se tvrdě pustil do svatokupectví: jakou část z nulové tolerance kurva nechápete? Jo, Božská komedie je silné poselství proti svatokupectví, které pořád utěšuje a inspiruje mladé čtenáře, co dnes bojují s otázkami víry. I když všichni můžeme podepsat jeho odsouzení sodomie, další Danteho názory na společenské otázky jsou stejně provokativní a konzervativní i v naší době: Vezměte si jeho postoj k papežově světské moci, nebo jeho pohled na italskou prozodii, nebo jeho naděje na ústavu florentského státu. Co se týče samotného Bonifáce VIII., tak papež rozhodně potřeboval tu svoji rozlehlou prdel pořádně rozkopat a podat z boku, a v tom můžete Danteho citovat. Ale pokud byla nějaká věc, v které se dokázali Dante i ten ničema papež Bonifác shodnout, bylo to tohle: Jidáš Iškariotský to pěkně posral, když prodal našeho Pána, a tak si zaslouží to nejbrutálnější mlácení. Pořád a navždy. Takže Dante uvrhl Jidáše do Luciferovy díry na úplném dně pekla, kde satan navždy žvýká Jidášovu hlavu v jedné ze svých tří tlam a z šesti očí mu přitom teče krev. Jak Jidášovo tělo visí ze satanovy tlamy, škrábe ho tak, až má záda sedřená z kůže.

LÁOKOÓN (VERGILIUS: AENEIS)
Brzy poté, co do Troje dorazil dárek od Řeků v podobě koně, Neptunův kněz jménem Láokoón několikrát davu dobře poradil: Řekové jsou lstiví a prolhaní, kůň je nejspíš válečný prostředek proti našim zdem, který vnikne do našich domů a vrhne se na město shora, a možná se v jeho útrobách skrývá banda Řeků. Aby dokázal, že kůň je dutý, mrští do něj oštěp. Jenže Sinón, řecký válečník, kterého Trojané podivně snadno zajali, odvrátí pozornost davu svou nešťastnou historkou, a tak jde Láokoón radši obětovat bohu Neptunovi býka. Když býka zabíjí, připlazí se z moře dva hadi s planoucíma očima zalitýma krví a ohněm, omotají se kolem jeho dvou synů a začnou hodovat. Láokoón se vrhne do tratoliště krve a černého jedu, aby zachránil své chlapce, jenže hadi se mu omotají okolo pasu a krku a milý kněz Láokoón začne řvát, ano, jako obětní býk. Když hadi zlikvidují kněze a jeho rodinu, vydají se přímo do svatyně bohyně Minervy. To přesvědčí Trojany, že Láokoón byl spravedlivě potrestán za to, že znesvětil bohynina posvátného koně svým kopím a že dělal kolem koně jenom zbytečné cavyky.

PHILIP MARLOWE (RAYMOND CHANDLER: SBOHEM BUĎ, LÁSKO MÁ)
Chandlerův detektiv dostane přes hubu mockrát, ale všichni z Los Angeles si asi vybaví scénu, kdy se vydá zkontrolovat duševního poradce jménem Jules Amthor. Smrdutý „indián z Hollywoodu“ jménem Druhý Funus v ní sebere Marlowovi zbraň, narve detektivovi koleno do zad a ohne ho dozadu. Pak ho sevře nohama do kleští a začne ho škrtit. Když se Marlowe probere, má oči plné krve a Amthor s Funusem ho mlátí pistolí do brady. A co teprve potom: Objeví se policajti z Bay City, pomůžou Marlowovi do auta, odvezou ho na kraj města a zmlátí do bezvědomí. Probudí se u feťáckého doktora, je dva dny zfetovaný heroinem a skopolaminem a myslí si, že jeho pokoj hoří. Na standardy roku 1940, kdy kniha vyšla poprvé, je to docela drsné. Po 70 letech se nám při jménu Marlowe vybaví příjemný víkend někde v jižním Los Angeles. V dnešním LA musí i svobodný bílý vysokoškolák mezi 25 a 40 lety, co vydělává ročně 60 tisíc dolarů nebo víc, strávit průměrně 2,3 hodiny týdně tím, že kouří ptáky divným chlapům, aby měl na nákupy. Naproti tomu soukromí detektivové dnes žijou v autech, dostávají surové nakládačky od sebevražedných nájezdníků a kouří ptáky divným zvířatům, aby se vůbec uživili.

RAY MITCHELL (RICHARD PRICE: SAMARITAN)
Mitchell je dítě ulice a hlavní hrdina knihy Richarda Price z roku 2003. Příběh se točí okolo toho, jak Mitchella zvalchuje útočník, kterého nechce identifikovat. Dostane takovou ránu do hlavy, která se ohlásí nejen zvukem, ale i zápachem – zápachem spáleniny a vysokým pištěním, jako když kňučí pes. Celá kniha je okořeněná pikantními zmínkami o traumatickém zranění mozku. Což je dobře, protože Ray by byl jinak nezranitelný, kdybychom nevěděli o tom kartáči, co dostal jeho dobromyslný mozek hned na začátku.

JERRY RENAULT (ROBERT CORMIER: THE CHOCOLATE WAR)
Tenhle příběh jedné rebelie je o Jerrym Renaultovi, prvákovi, který se pokusí postavit krutému společenskému řádu svého soukromého gymplu. Jerryho odmítnutí prodávat čokolády pro školní fond vyústí v boxerský mač, na který se s chutí přijdou podívat všichni jízliví školáci. Následuje třístránková rvačka, při níž dostává mladý protagonista facky, rány pěstí, klackem, mezi nohy, do obličeje i do těla, až mu vylámou zuby, převrátí koleno, rozdupou slinivku, utrhnou sítnici, vydlabou ledviny, rozmlátí řiť a zpracují ho do stavu, kdy vypadá jako vlastní potrat. Na zemi po něm zůstane bublající sračka z krve a vlasů. Musíte ale uznat, že tohle ultranásilí je jenom trest, ať už jste na číkoli straně. Fanoušci konformity (Jerry nakonec čokolády prodávat nešel) budou stejně uspokojení jako fanoušci individuality (Jerry se pak pokusí všechny svoje názory odvolat, i když má pusu i jazyk tak rozšmelcované, že nedokáže vydat víc než slabé prdící zvuky). Renaultovy kapající zbytky odhrnou do pytle s nápisem DĚTSKÝ HOSPIC a zbytek školy si udělá spontánní zmrzlinový večírek. V Cormierově díle je to jeden z mála happy endů, a rovnou s takovým silným poselstvím.

WINSTON SMITH (GEORGE ORWELL: 1984)
Jako zneužívaný státní zaměstnanec Územní oblasti jedna projde Smith sérií strašného mučení, než projde dveřmi obávané místnosti 101. Je to svým způsobem smutné, když si uvědomíte, že měl nespočet příležitostí se tomuhle osudu vyhnout. Winston a Julia dělají strašné sprosťárny v lesích, tak proč tam prostě nezakempil? Co by mu zabránilo sbalit karimatku a úplně vypadnout z Územní oblasti jedna? Kariéra? Jasně, musel by si postavit nějaký člun nebo vor. Ale co? Mniši v pátém století to dělali. Angsoc ani nekontroloval prolétské čtvrti, tak proč by měli mít pevnost na nějakém pěkném ostrůvku u skotského pobřeží? Čím víc nad tím přemýšlíte, tím hůř a hůř se vám hledají sympatie pro někoho, kdo se vlastně dobrovolně vydá Velkému bratru. Abychom citovali Howarda Sterna (když mluvil o Rodney Kingovi), nezmlátili toho idiota dost.

ŠIMON (GEOFFREY CHAUCER: CANTERBURSKÉ POVÍDKY – POVÍDKA ŠAFÁŘOVA)
V Chaucerově veselé postelové frašce se Jan a Alan, studenti z Cambridge, vydají navštívit nepoctivého mlynáře Šimona a zjistit, jaké je vyspat se s jeho manželkou a dcerou. Když to Šimon zjistí, chytne Alana za ohryzek a do nosu mlátí pěstí sevřenou, až na prsa mu stříklo červenou. A začne mela. Symkynova manželka vytáhne hůl a zkouší hrát pouliční baseball se studentíkovou hlavou. Jenže si potmě splete študáka s mlynářem a natáhne manželovi tak, že mu rozbije lebku. Aleynův kámoš John se drží stranou, dokud Symkyn nezačne volat o pomoc a křičet, že umírá. V tu chvíli si John uvědomí, že má koule, obleče si kalhoty, vrhne se s Aleynem na Symkyna a společně ho začnou řezat jako vietnamské kluky ve filmu Romper Stomper. Filmoví recenzenti a strážci morálky často svalují vinu na oi! hudbu. A teď si představte, jak Jimmy Persey ze Sham 69 tenhle žánr obhajuje v televizní debatě, když vtom z nebe spadne třímetrová maketa singlu State Violence State Control od Discharge z roku 1982 a rozmáčkne tuhle hudební ikonu. Bylo mu 55.