Nejsvětější móda podruhé (protože budou Velikonoce)

Ahoj jsem Jana a studovala jsem módní teorii v Itálii. Tohle je věta, u který většině lidí zářej oči a asi si představujou, že jsem tam někde v Miláně bydlela u Versáčů a venčila pudlíky Dolčemu a Gabánovi. Tak takhle ne, fakt ne. Předně, Itálie není jen Miláno (shopaholici), Benátky (arty-lovers), Bibione (strejdo a teto). Hádáte správně, děcka, byla jsem v Římě.
A zatímco Miláno je taková pouť pret-a-porter, týden naleštěný krásy, zvracejících bulimiček, moře peněz, gayů a bílýho prášku, Řím je spíš taková Svatováclavská pouť do Starý Boleslavi, okázalá, tradiční, se zlatou monstrancí v čele. Hlavní město světa nejsvětější módy, papežovo království, nedělní mše v rotacích vyšších, než reklamy v prime-timeu na Nově. A protože je to fenomén víc než fascinující, posvítili jsme si na něj i v český redakci, protože kdo nevěří, ať tam běží.

Je v tom skoro až něco osudovýho: vychodila jsem církevní školu, byla jsem vzorná ministrantka. A teď jsem tady, mám být módní redaktorka, a jsem módní misionářka Viceu. Je totiž asi dost dobře možný, že právě kostelní prostředí mě od malička navádělo na určitou estetickou vlnu: někdo se hrabal mamince a babičce ve skříni, já jsem fascinovaně hltala barevný ornáty vyšívaný zlatem, pompézní monstrance, barokní a gotickou architekturu. A fascinace zůstala, možná, že si nevybrala já Řím, ale on mě.
A co je tak fascinující na kněžským rouchu, říkáte si, že jsem asi ujetá. Možná jsem, ale zkuste si představit, že ještě existují šaty, co nepodléhají diktátu módního systému (v pravým slova smyslu,jak je všeobecně chápán), že existujou šaty, co se v podstatě nezměnily několik stovek let, šaty, co v sobě mají silnou symboliku. A představte si, že existuje ulice, řekněme bulvár, plný obchodů s touhle nejsvětější módou, něco jako Pařížská nebo Fifth avenue. A my jsme byli v zimě okouknout, jaký budou nejsvětější trendy tohohle jara a léta.