Koňské zápasy

POJĎME SE SPOLU PODÍVAT NA TO, CO POVAŽUJÍ ZA ZÁBAVU NA FILIPÍNÁCH

Rádi bychom nejdřív napsali něco o tom, proč uveřejňujeme tyhle fotky. Důvodů je několik, a abychom byli upřímní, patří mezi ně i tenhle: „Doprdele, co to má znamenat? Je to tak šílené, úžasné a nechutně fascinující.” Na druhou stranu, nejsme časopis Bizzare, abychom jen tak ze srandy publikovali fotky trpících zvířat. Jak jen se z tohohle rozporu vymotat?

Máme štěstí, že lidé, kteří se v utajení dostali do světa ilegálních koňských zápasů, pořídili tyhle fotky pro dobročinný spolek na ochranu práv zvířat zvaný Network for Animals. Proto vám nejen můžeme ukázat záběry, které jsou zajímavější a morbidnější než záznam hromadné bouračky a okolo pobíhajících hořících pasažérů, ale také vás upozornit, že byste měli navštívit adresu networkforanimals.org a trochu přispět. Tedy alespoň pokud chcete stejně jako my skoncovat se všema zmrdama, kteří mučí koně. Nikdo z vás ať nezkouší to svoje: „Je to otázka kultury, někdo holky, jiný vdolky.” Mučení koní zůstane mučením koní bez toho, jak blízko nebo daleko rovníku jste.

Fajn, dost bylo vysvětlování. Stejně vám neukážeme ty nejhorší záběry. Takže se usaďte…

Před pár měsíci jsme já a moje žena přiletěli na Filipíny, abychom pro spolek na ochranu zvířecích práv Network for Animals zdokumentovali tři dny koňských zápasů. V současnosti chovají na Filipínách 1000 koní speciálně pro tyhle rvačky. Sázky na amatérský zápas se pohybují od 500 do 5000 peso, ale sázka na větší zápas se může vyšplhat až na 150 000 peso. Samozřejmě že je tu zákon proti koňským zápasům. Dívali jste se ale v poslední době do slovníku na odstavec korupce? Zkuste to. Je tam pořádný kus textu popisující, jak bylo slovo filipínský politik používáno coby synonymum korupce. Navíc pokuta za pořádání koňských zápasů začíná na ubohých 10 peso. Profesionální koňské derby trvají dva nebo tři dny, natáčí je místní sportovní kanály a sponzorují je velké filipínské pivní společnosti – něco jako kdyby u nás přenášel Eurosport Staropramen ligu psích zápasů.

V průběhu našeho výzkumu jsme si kladli jednu otázku: Jak donutí ty koně bojovat? Odpovědí je samozřejmě koňská vagína. Přivedou rozparáděnou klisnu a přivážou ji doprostřed ringu mezi dvě bambusové tyče. Samice zůstává v ringu celý den v ubíjejícím vedru, nemůže se pohnout a nedostává žádnou vodu. Přivedou k ní jednoho z hřebců, a ten se okamžitě vzruší. Sem tam na ni skočí a páří se s ní. Oni to buď zastaví, nebo ho prostě nechají. Někdy se klisna snaží vzdorovat a s hřebcem zápasí.

Jakmile je hřebec celý vydrážděný a agresivní, odtáhnou ho na druhou stranu ringu a uvážou. Pak přivedou druhého samce a uvedou ho do stejného stavu. Potom je přivedou k samici najednou a oni začnou okamžitě instinktivně bojovat. Voilà, zrodil se brutální, odporný koňský zápas.

Když spolu dva samci bojují, postaví se na zadní nohy a koušou a kopou. Jdou si po krku a zádech. Někdy se zahryznou do kořene ocasu a drží třeba minutu, zatímco druhý kůň se svíjí a snaží se uniknout ze sevření. Boj může trvat jednu minutu nebo třeba celou hodinu. Vidět před sebou bojovat tak obrovská stvoření je něco neuvěřitelného. Můžete cítit zemi, jak se chvěje pod jejich kopyty. Když sebou praští o zem, je to, jako kdyby vybuchla menší bomba.

Možná ještě podivnější než samotný zápas jsou reakce diváků, kteří se smějí a fandí pokaždé, když se do sebe koně zaklesnou. Tihle lidé, kteří byli tak milí a pohostinní k páru cizinců, jako jsme my, teď tleskají brutálnímu, sprostému, krvavému sportu, jako kdyby to byla nevinná podívaná – člověk by si mohl myslet, že se dívají na dva klauny metající salta. Z tohohle kontrastu nás jímala závrať.

Většina zápasů se odehrává na jižním ostrově Mindanao. Konají se každý týden a většinou jen v malých, zapadlých vesničkách. Jsou zvláště oblíbené během festivalové sezóny, která probíhá v listopadu a prosinci. Přijít na to, kde se nějaký zápas koná, není jednoduché. Když jsme přijeli, neměli jsme tušení, jestli vůbec uvidíme nějaký zápas nebo ne. Brzy jsme ale dostali echo od zdejšího kamaráda a vydali se na pětihodinovou cestu do malého města zvaného Maramag, kde se konala každoroční slavnost. Místní amatérské zápasy se obvykle pořádají na otevřeném prostranství, jako je školní fotbalové hřiště. Viděli jsme jeden, kde nebyl ani ring a dav mužů a několik dětí tvořil živý mantinel. Koně by se klidně mohli rozhodnout vzít roha a proběhnout davem. Bylo to děsivé.

Odehraje se tam kolem osmi zápasů denně. Méně zkušení koně se do toho moc nehrnou a rychle ztrácí zájem. Sem tam vběhnou do arény majitelé, chytí je a snaží se je znovu rozparádit. Někdy to zafunguje, energie znovu zajiskří a koně se zase pouští do boje. Někdy to musí zrušit.

Když jsme sledovali zápasy, museli jsme se úplně oprostit od emocí, abychom naši práci dodělali. Teprve později, když jsme začali procházet fotky, na nás dopadla hrůznost všeho, co jsme viděli. Bylo by ale moc jednoduché nechat se sklíčit touhle událostí a jen si bručet pod fousy: „To je ale hanba.” I když jsme při sledování koní, kteří se navzájem týrají jen pro lidskou zábavu, zažívali bezmoc, věděli jsme, že tu máme poslání a tudíž i dobrý důvod být.