Jak se vyrovnat s vlastním tělem?

Žijeme v době, která nám podsouvá, že nic není nemožný. Všechno ve svým životě můžeme změnit jako mávnutím kouzelnýho proutku, když upravíme způsob svýho myšlení a budeme tvrdě makat. Lidi „posouvaj svý hranice”, „jdou si nekompromisně za svým” a „stávají se svými nejlepšími já”. Přitom všechny tyhle kecy, kterýma se dnešní mládež povzbuzuje k naprosto nesmyslným výkonům, může člověk okamžitě pustit z hlavy, když pochopí, že blíž k zenovýmu klidu bude právě tím, že se naučí mít rád všechno to nedokonalý. U těla je tohle ale hrozně těžká mise. Protože tělo je to nejosobnější, co máme.

Někdo má prostě dobrý geny, o tom žádná. Ale i lidi, kterým příroda do vínku nadělila společensky uspokojivou výšku, tělesnou hmotnost, kvalitní pleť a symetrický rysy, občas se svými těly vedou dlouholetý války. A co teprve ten zbytek, kterej štěstí na ty prominentní geny prostě neměl. Každej z nás si už někdy v brzký pubertě, která je živnou půdou všech nejistot světa, najde něco, co může na svým těle nepokrytě nenávidět. Jsme buď malý a tlustý, nebo naopak moc vysoký a hubený, máme oči moc daleko od sebe, na stehnech strie, po celým těle stovky pih, na zádech pupínky, vlasy nám rostou v úplně špatný barvě a struktuře, nic prostě není v pohodě. Proti všem svým nedostatkům ze všech sil bojujeme – buď nelichotivou výstředností, která odvede pozornost od našich nedokonalostí, nebo trávením mládí ve vytahaných hadrech v rozích místností.

Samozřejmě, jak postupně dospíváme, zklidňujeme se, nacházíme věci, ve kterých se cítíme dobře, a jsme si sami sebou jistější. Není ale pravidlem, že jakmile člověk opustí tělesnou pubertu, má automaticky vybudovaný láskyplný vztah ke svýmu tělu. Právě naopak, až když naše těla na základě hormonů přestanou chaoticky měnit tvar a strukturu, přichází ten správný čas se s nimi opravdu seznámit. A nebude to žádný rychlorandíčko z Tinderu. Tělo s sebou nese historii – kromě jizev, fleků a nejrůznějších originálních anomálií především podrobný záznamy všech kritických poznámek, který kdy byly na jeho účet proneseny netaktními členy rodin, našimi prvními partnery, kamarády nebo i cizími vožraly v nočních ulicích. Právě těchhle záznamů se člověk zbavuje ze všeho nejhůř, protože si je z nějakýho (nepochopitelnýho) důvodu pamatuje mnohem líp než cokoliv jinýho.

Když si však pořádně zmapujeme celou tuhle historii, uvědomíme si, že jsme se většinu vlastní existence dívali na svý tělo očima jiných. Ať už jsme se ostatním zdáli krásný, nebo ohavný, podstatný je, začít se na sebe opět dívat svýma vlastníma očima. Společně s tím je potřeba si uvědomit, že sami sebe nikdy neuvidíme objektivně, protože se nám zkrátka nikdy nepovede vyskočit ven ze svýho těla a spočinout na sobě zrakem nezaujatý osoby. Jakmile ale tenhle fakt přijmeme, přijde čas začít se na sebe opravdu dívat. Ne ale na fotkách a videích. A už vůbec ne v zrcadle. Tam už po dvacítce na sobě asi těžko vykoukáme něco, co ještě neznáme.

Super vztah s tělem se buduje v pohybu. Když pozorujeme svý ruce, jak myjou nádobí, svý nohy, když stoupaj do schodů, a v ranním světle obdivujeme svý dokonale rozcuchaný vlasy, který se nikdy nebudou podobat rozcuchu nikoho jinýho na týhle planetě. Když si během dobrýho sexu uvědomíme, že nás kromě pohybů našeho partnera fascinují i ty naše. Vztah s tělem se buduje i zevnitř. Když se opravdu zaposloucháme do svýho hlasu. Nebo do svýho pravidelnýho dechu těsně předtím, než usneme. Když se po noci řádění probudíme bez kocoviny, protože naše skvělý tělo zamakalo. Když svý tělo začneme vnímat kromě zraku i všemi zbylými smysly a začneme ho místo vzhledu posuzovat i podle dokonalosti, s jakou i přes všechny naše výstřelky pořád funguje. Jo, může se zdát, že nejtěžší v tomhle procesu je překonat frustraci a napůl neochotně se smířit s nedostatky. To je ale jenom krok číslo jedna. Ten druhý – uvědomovat si právě všechny ty výše zmíněný maličkosti, hledat je na sobě a hlavně, vzpomenout si na ně i ve chvíli, kdy nám naše zrcadlo říká, že momentálně nejsme moc cool a fresh, je úkol mnohem těžší. Ale nikdo jinej ho za nás neudělá. Takže je lepší začít na sobě hledat krásu hned a ten svůj vnitřní zakomplexovanej pubertální hlásek navždy umlčet.