Jak se měnil šatník Snoopa

Od divokých devadesátek je tu jeden, který vždy byl poslem nesmlouvavě autentického stylu. Stylu, který dnes nosí každý pod čtyřicet. Ano, naším neznámým je, nebo spíše byl, Snoop Dogg. Minulý rok se přejmenoval na Snoop Liona poté, co si udělal výlet na Jamajku, kde natočil Reincarnated, reggae a rastafariánstvím ovlivněné album, na kterém je rapu jen poskrovnu. Deska by měla vyjít v půlce dubna spolu s dokumentem o jeho hledání rastafariánského boha Jah.

Jako jeden z prvních rapperů vůbec, ještě spolu s Dr. Dre, nafackovali svými šokujícími alby Doggystyle a The Chronic tvář kulturního povědomí raných 90. let. Tato dvě alba nastavila formu, do které pak déle než dekádu sprostí rappeři z ulice odlévali přetavenou slitinu jejich lifestylu, tedy: gangstery a raubíře z okolí, kteří nemají problém s dealováním drog, střílením, nezřízeným šoustáním, kouřením, popíjením, a všechny ty další věci, co by určitě naštvaly vaše rodiče. 

Snoopovy rozličné módní variace na obleky a další módní styly se vyvinuly ve velkolepý mišmaš jagínů, rovných kšiltů, nadměrně velkých svetrů, vrstvení, limitovaných řad sneakers, flanelek, retro kuriozitek, divných potisků a všeho, co ho dělá stylařem bez příčiny. Už tu nejsou žádná pravidla, a kurva díky bohu za to, protože všechno začínalo být nudné a předvídatelné.

Tohle všechno nás dovedlo k nápadu, že je na místě menší revize Snoopova šatníku, tak jak se měnil v průběhu času až do dnešního afroamericky laděného štýla, a při té příležitosti ho i krapet vyzpovídat. Byl dokonce tak velkorysý, že nás nechal vyšmejdit pár opravdových artefaktů z jeho archivu. Nutno ještě dodat, že sledovat ho, jak se souká do svého chundelatého fialového kožichu poprvé po letech, a spatřit výraz jeho tváře, když si ho upravoval před zrcadlem, je jedna z věcí, kterou bych si určitě odškrtl na seznamu toho, co chci vidět před smrtí. Teda kdybych nějaký takový měl a kdyby to nebyla tak oplzlá a deprimující věc.

Zaneprázdněný a nemající ani vteřinu nazbyt, Snoop je vrcholný multitasker. Abychom toho dostáli, sepsal jsem tohle interview během modelování jeho francouzské manikúry. 

VICE: Měl jsem obavu, že se ti nebude zamlouvat náš nápad – módní focení ve tvém starém šatstvu – protože ses našel ve Snoop Lionovi. Ale zdáš se být naprosto v pohodě a snad i unešený celým konceptem, i když se podle tvých stylů radikálně měnilo i tvoje vystupování a chování.
Snoop Lion: Myslim, že svých starých image se nikdy úplně nezbavíš, chápeš? Vždycky jsem se ve svém stylu snažil obsáhnout všechno a nic zároveň. A navíc si rád zavzpomínám. Je dobrý se zas najít ve svých starých hadrech, v tom momentu, v tý době, v tom stavu mysli, a bejt schopnej ten stav zachytit.

Svou módou jsi hodně definoval to, čím jsi právě byl, tím že jsi prostě nosil to, co se ti líbilo a v čem ses cítil dobře. My jsme ale pro naše focení z tvých skříní vytáhli na světlo boží i hodně specifický oblečení, jako třeba kašmírově vzorovaný overal. Odkud se vzal? Byl to tvůj nápad?
Poprvý jsem viděl ten overal na koncertu Coolia a nějaký partě jménem 40 Thevz, co mu dělala křoví. Takže on měl na sobě ten overal a mně se líbil, tak mě odkázal na člověka, co je vyráběl, na Perryho Whitea, a začal jsem je nosit. V mžiku se staly součástí mého looku, protože přesně symbolizovaly to, kým jsem byl a co jsem reprezentoval. Bylo to moje první módní vyjádření, co říkalo, že mám styl, styl gangsterů ze západního pobřeží.

Sledoval jsi tenkrát nějaký konkrétní návrháře?
Spíš jsem sledoval to, v čem jsem vypadal originálně, rozumíš: Když nějaký návrhář, jako třeba Tommy Hilfiger, měl přiléhavou košili, vzal jsem si Tommy Hilfiger košili a k tomu pár Capezio bot nebo možná nějaký Girbaud kalhoty nebo komplet od Guess. Cokoliv co jsem nosil, bylo podmíněno jen tím, na co jsem zrovna měl, a tím, v čem jsem dobře vypadal. Nediktoval mi žádný návrhář nebo nějaký textil diskont, bylo to víc o stylu, a různí výrobci mají různé styly, které mi padnou a který si adoptuju.

Ale zůstal jsi za ty roky loajální několika značkám. Konkrétně mě teď napadá Polo a Adidas. Co tě přimělo se k nim vracet?
Zůstaly svý a mně imponovalo, že se nezměnily. Dělaly to tak, jak to dělat měly, držely se scénáře stejně jako já. Rád si oblíkám věci, co reprezentujou stejný věci, který zas reprezentuju já, a tyhle dvě značky, Polo a Adidas, zůstaly věrné ulici. Zůstaly věrné svému vzhledu a jejich oblečení sedí všem lidem z branže.

Lidi nosí fotbalové dresy od nepaměti, ale myslim, že ty jsi jedním z prvních rapperů a asi opravdu první muzikant nebo známá osoba, která záměrně nosí hokejové dresy jako módní kousek. Kde jsi na to přišel? A jsi vůbec fanoušek NHL?
Víš, jak to bylo? Tenkrát jsem měl stylistku jménem Toi Crawford. Koupila nějaký hokejový dresy, protože se mi líbilo, jak se oblíkali afroameričtí kapucíni, ti z černošských kolejí. Tak přišla a řekla: „Zkus si tyhle hokejové dresy.“ Jeden měl na sobě indiána, nebo co, ten druhý měl na sobě takovej jakoby marihuanovej list. Ten se mi zamlouval. Pak tam byl takový černo-žlutý dres Pittsburghských tučňáků. Líbily se mi hned z několika důvodů. Líbily se mi, jak vypadaly a že byly velký, a já řek: „Tohle nikdo nenosí? To jsem já, tohle je můj look.“ Prostě na nich bylo něco dobrýho. 

Tou dobou jsi nosil i hodně flanelek, a teď je nosí každý. Nemyslim si, že na začátku 90. byly nějak zvlášť v zenitu. Ale například Terry Richardson a flanelky patří k sobě jako Pilarová a botox. Cítíš se být tedy částečně zodpovědný za tento trend?
My jim říkáme Pendletonky. Lidi si to přebrali jako nějaké módní poselství, ale pravda je taková, že to bylo jediný oblečení, co jsme si tenkrát na západě mohli dovolit. Prostě jsme zašli do surfařského obchodu a vzali si jich tak deset, patnáct s množstevní slevou, rozumíš? Hřály nás a reprezentovaly, čím jsme byli a čeho jsme chtěli dosáhnout. Byl to takový náš stejnokroj.

Byli hodně praktické a funkční, ale také módní, což byl možná jeden z důvodů, proč byli lidi tak překvapení, když ses začal oblíkat jako pasák. Ale znova, nosil jsi to, čím jsi právě tou dobou žil, takže nevím, proč to lidi považovali za takovej úlet. Bylo to ale v absolutním kontrastu s tím, co jsi do té doby nosil, bylo to takový načančaný.
Bylo to načančaný a trochu bizarní. Tenhle styl reprezentuje v první řadě tebe, pak tvoje auto a nakonec i tvoje holky mezi ostatními pasáky. Tohle všechno pasáka reprezentuje. Když tvoje barvy byly třeba zelená a žlutá, oblíkal ses žluto-zeleně, tvoje auto bylo žluto- zelený, tvůj byt byl žluto-zelenej a i tvoje holky chodily ve žluto-zelený, a prostě všechno bylo laděný do toho konkrétního barevnýho schématu. Od hlavy až k patě. Bylo to o šmrncu, okázalosti a pozlátku a všechno to vycházelo z doby, ve které jsem vyrůstal. Viděl jsem to všude kolem sebe. Většina mých strýců trochu dělala do pasáctví a můj zeť byl jedním z největších pasáků v okolí. Fascinovalo mě se tak oblíkat a žít životem pasáka a dávat tento styl na odiv celému světu. Cítil jsem se v tom skvěle, protože bylo jasné, co ten styl vyjadřuje, je to opravdové vyjádření módou. Dokonce, i když si nechávám dělat manikúru, tak to má pořád tu maskulinní sílu. Pro průměrného chlápka je nepředstavitelné, že by šel na manikúru. Ale já nejsem žádnej průměrnej chlápek.

Jak dlouho si necháváš dělat francouzskou manikúru?
Je to o tom být éňo ňůňo, lážo plážo, indi vindi, kryndy pindy.

Odkud máš ten fialovej kožich, ve kterým ses fotil? Je na zakázku? Nikdy jsem nic takovýho neviděl.
(Ha, ha) Ten je právě z mýho pasáckýho fondu. Jinak mám kožichy snad z každýho zvířete: z bobrů, z činčil, z jehňat, z koňů…

Z koňů?
Jo, z koňů taky. Mám všechno, chlape. Fakt všechno. Rozumíš? Když jsem chodil v pasáckym, tak jsem nakupoval po celým světě a snažil jsem se najít něco, co nikdo jiný nemá. Když jsi šel pak na nějaký pasácký sjezd, nosilo se tam to nejokázalejší oblečení, co si dokážeš představit. A já se je snažil všechny přečůrat. Jednou si pamatuju, že jsem nosil velký černo-zlatý sombrero ověšený diamanty a nějakýma dalšíma cetkama. Mý holky byly oblečený jako Mexičanky a to bylo nezapomenutelný. Byl jsem opravdovej El Kápo. 

Takže jsi měl nějaký stylisty a další lidi, co ti takový oblečení sháněli, nebo jak si k takovejm excentrickejm kouskům přišel?
Měl jsem různý stylisty a ti mi ukazovali různý věci. To sombrero se mi líbilo, protože hodně rapperů nosilo různý čapky, ale nikdo z nich nenosil něco takového, kromě Bishopa Dona “Magic” Juana. To jeho bylo jako od Louise Vuittona. Byl to absolutní úlet: Když jsi měl na sobě padnoucí oblek a to sombrero, tak každý musel uznat, že nosíš opravdový modes robes.

Taky se mi zdá, že sis tenkrát kupoval víc šperků než teď, je to tak?
Jo, nějaký ještě mám, ale většina zmizela v propadlišti dějin. Vzala je tam s sebou řeka času. Jiný klišé mě už nenapadá.

Další vývojový stádium tvého stylu bylo něco, čemu pro neznalost terminologie říkám „kancelářská krysa“. Tenkrát jsi byl jmenován na post funkcionáře v EMI Priority Records. To bylo zřejmě tím hlavním spouštěčem.
Byla to proměna z umělce v šéfa, snažil jsem se dělat trochu do businessu, nejen tvořit, ale opravdu tomu rozumět. Sice kreativně, ale rozumět. Já byl šéf, protože jsem tvořil to, co lidi chtěli poslouchat a hlavně kupovat – tak proč bych tomu celýmu nemoh‘ dělat šéfa? To znamenalo, že jsem mohl lidem dávat padáka a taky mít větší kontrolu nad tím, co dělám a co si můžu dovolit říct. A na to jsem se musel trošku seriózně voháknout. Musel jsem se do tý nový role doslova oblíknout. Nikdo by na mě nebral zřetel, kdybych tam chodil v teplákovce. Mysleli by si, že dělám jogging a náhodou probíhám kolem. Tak jsem nosil ten oblek, aby jim bylo jasný, že jdu dělat business. Dobrý na tom mým businessu je, že je to business se zábavou. Když pomineme tu zábavu, tak to je i velký dobrodružství, a protože nás to bavilo, tak jsme tomu věnovali všechen čas. 

To nás dostává k mé další otázce, která míří na Jamajku, především na tvé nové reggae album. S tím je taky spjatý tvůj nový rastafariánský vzhled, který se zdá být více spirituální a zemičku – milující. Dokážu si představit, že tvé novopečené všeobjímající rastafariánství radikálně změnilo i to, jaký oblečení nakupuješ. Kde to oblečení bereš, konkrétně ten lněný kabátek, ve kterém se tak nosíš?
Mám jeden takovej obchůdek, ve kterým nakupuju, rozumíš? Rastafari, Jah! Ale nechci udávat jeho přesnou polohu, protože by pak všichni chodili oblečený jako já, víš co. Než bych se nadál, tak bych zjistil, že se mnou děláš interview oblečenej do absolutně identických hadrů. (Ha, ha)
Ne, to je asi jenom paranoidní nesmysl. Ale tenhle styl mi každý závidí: Seš v něm v pohodě, máš štýlo a spojuje vše v jednom. To je to, po čem všichni prahnem, chcem vypadat v pohodě, ale zároveň ostře a k světu. Na západnim pobřeží se prostě všichni snaží vypadat k světu. Snažíš se přečůrat svoje kámoše a obrat je o holky. Holky jsou ale jen jedna strana mince, ta druhá je, že se snažíš vypadat vostře a seriózně. To mě vlastně v mládí k módě přivedlo, mít holku a dělat dojem – mít nějakou práci, změnit svět atd. Prostě to posunout na další level, vystoupit z řady.

Tvůj účes se po dobu tvý kariéry taky radikálně měnil spolu s tvým vzhledem. S vlasy je to dost hop anebo trop, hodně známých figurek se snažilo změnit sestřih a dost často to končilo smrští trapnosti. Ty jsi ale nikdy nešláp vedle. Co o člověku vlasy vypovídaj?
Vlasy jsou jako tvoje vizitka. O těch to celý je. Už od prvního dne pro mě vlasy byly na prvním místě. Dbal jsem na to, aby můj účes vypadal dobře, aby mi seděl, aby byl jedinečnej. I když jsem nosil „skautskej vohon“ nebo naondulovaný vlasy jako Shirley Temple, cokoliv to bylo, bylo to vždycky vyhraněný. Aby lidi říkali „Wow, to je fakt dobrý.“ Ale vždycky to bylo něco jinačího, včetně toho, co mám na hlavě teď, vždycky to bylo nedílnou součástí mě. Moje vlasy vždycky vyprávěly nějakej příběh, momentálně o mý nový cestě.

Dokument Reincarnated se objeví v březnu, stejně jako nové album.

Máš rád Snoopa? My taky:

Reincarnated trailer

Snoop Lion – ‘Lighters Up’

Snoop Lion feat. Major Lazer & Angela Hunte – ‘Here Comes The King’