Čichači lepidla ze Somalilandu

 Mohamed pózuje pro kameru, zatímco Ibrahim vdechuje z flašky s lepidlem.

Slunce nad městem Hargeisa v Somalilandu zapadá a malý Mohamed si začíná balit svou soupravu na čištění bot. Míří z práce na ulici do kanálu, ve kterém bydlí. Pro dvanáctiletého člověka jeho postavení je to ještě poměrně dobré místo na bydlení – vyhozené obaly a plastové lahve ho udržují v teple, každé ráno ho zase před horkem chrání stín blízkého mrakodrapu. 

Mrakodrap na místě stojí od roku 2012 a sídlí v něm společnost, která má ze sousedního Džibutska přivést vysokorychlostní internet. Je to symbol relativního bohatství města Hargeisa, perly celého Somalilandu – samozvané republiky na severozápadě Somálska. 

I přesto, že Somaliland není oficiálně uznávaný žádným dalším státem, tak má demokraticky zvolenou vládu a 30 00 vlastních vojáků. Na jeho hranicích se nachází cenné nerostné zdroje a třeba turecká společnost Genel je plánuje v následujících dvou letech začít těžit. Dále ve státě najdete prosperující přístav v Berbeře a obě tyto věci jsou důvodem, proč se Somálsko brání osamostatnění Somalilandu. Jeho politická garnitura doufá, že jeho prosperita pozitivně ovlivní i zbytek jinak chudé země. 

Ještě pár dekád zpátky byl Somaliland ztracené místo. Pod diktátorem Siadem Barrem, který se ujmul vlády v roce 1969, byly potlačovány i ty sebemenší pokusy o oddělení regionu od Somálska a v roce 1990 se v Hargeise dokonce Barreovi vojáci obrátili proti civilistům. Barre byl jen o rok později ze země vyhoštěn a Somálsko se propadlo do občanské války. Ta trvá dodnes. 

Přesto se věci pomalu mění. Za posledních šest let na město nedopadla žádná bomba a to je v téhle části světa malý zázrak. Díky tomu se do Somalilandu vrátily tisíce bohatých rodáků, kteří se předtím odstěhovali do Států, Evropy a Asie za lepším životem. Se svým návratem ze Západu pak přinesli Somalilandu další peníze a i díky nim má dnes region svou vlastní měnu, 16 univerzit a kolem 200 tisíc studentů. Somaliland vlastně úplný opak Somálska. 

Ať už ale Somaliland prosperuje, jak chce, dětem bez domova v Hargeise to moc nepomáhá. Žijí sami, bez pomoci, v naprosté chudobě. Jsou všude, pohybují se v malých temných uličkách a mezi náměstími, místní je ignorují nebo jimi opovrhují. Ve městě tak je dobře vidět kontrast bohatství a naprosté chudoby – hned vedle chatrčí se totiž budují moderní kancelářské budovy a luxusní auta se proplétají mezi lidmi na oslech. 

S Mohamedem jsem se potkal v jedné malé kavárně. Když jsem se představil, jen tiše odpověděl: „Salam.” Vyprávěl mi o tom, že když spí moc blízko mrakodrapu, ochranka ho do krve zbije. Všiml jsem si, že pod svetrem měl starou plastovou lahev s lepidlem. Čichání je pro něj asi jediný únik z tak tvrdého světa. Každou chvíli si mezi hovorem k lepidlu přičichl. „Mohl bych přestat. Určitě bych dokázal přestat. Bylo by to těžké. Ale proč?” povídá mi. 

Podle úřadu pro ochrany dětí v Hargeise je takových jako je Mohamed ve městě 3 až 5 tisíc. Většina z nich jsou migranti z Etiopie, jde o etnikum zvané Omoro, které se už více než 40 let ve své zemi vyhýbá perzekuci. I Mohamed se do Somalilandu dostal jako imigrant. On a jeho rodina museli urazit 500 mil na cestě z Addis Abeby do Hargeisy pět let zpátky. Podle vlády Somalilandu je na území autonomní oblasti 80 tisíc ilegálních migrantů, většina jich je právě Etiopie. Někteří mají najaté převaděče a auta, někteří dorazili pěšky. Pokud ale nemají dost peněz na uplacení pohraničních kontrol, tak jsou na hranicích posláni zpátky. 

Poté, co Mohamedova rodina přišla do Somalilandu, zemřel jeho otec na tuberkulózu. Zanechal tak matku v hraničním městě Borama a sám odešel hledat práci v 90 mil vzdálené Hargeise.

 Před hlavním trhem v Hargeise.

Namísto toho se ale Mohamed dostal tam, kde je teď. Potuluje se po městě s dalšími etiopskými migranty, Mukhtarem a Hamzou. Většinou se živí čištěním bot a prokládají to čicháním lepidla.  Když si něco vydělají, složí se na přespání na ubytovně na okraji města. Pokud si na ni nevydělají, jdou zpátky do kanálu. „Žiju ve zdech. Nikdo mě nezná,” líčí mi svou životní situaci Mukhtar. 

Přestože se jim podařilo utéct z Etiopie, mají se migranti v Hargeise ještě hůř. Když jsem poprvé potkal Mohamedova kamaráda Hamzu, procházel zrovna venkovní restaurací, kde jsem seděl, a nabízel mi vyčištění bot. Postarší muž, oblečený jako záporák z Jamese Bonda, ho okřikl perfektní angličtinou: „Ty zatracené děti, Bůh ať jim pomáhá.”

Místní tisk pak dětem bez domova taky moc nepomáhá. Státní zastupitelé novinářům tvrdí, že jsou tyhle děti pro město bezpečnostní hrozbou. „Až tyto děti vyrostou, stanou se z nich gangsteři,” tvrdí policejní šéf Mohamed Ismail Hirsi. Úředníci pak zase problém úplně ignorují. Somaliland i celé Somálsko má tolik dalších humanitárních problémů, že jim nezbývá energie na migranty z jiných zemí, ačkoliv jich je v zemi přes milion. 

Somaliland se pyšní plánem zvaným honosně Národní vize 2030. Je to velkolepé schéma, které má za cíl zlepšit životní úroveň v regionu. Plán zmiňuje, že „ohrožené skupiny obyvatel, jako jsou pouliční děti, lidé a matky se mohou dostat mimo zákon. V takových momentech má vláda povinnost zakročit.” Momentálně je ale jediným důkazem tohoto prohlášení sirotčinec pro 400 dětí v Hargeise. Nepřekvapilo nás, že vládní úředníci odmítli situaci komentovat. 

Vláda přitom nemůže tvrdit, že jde o dobrovolný způsob života, který si tyto děti sami vybraly. Nemají totiž jinou možnost. Somaliland nemá bezplatnou veřejnou školní docházku a soukromé školy odmítají děti národnosti Omoro přijmout. Téměř všechny jsou bez dokladů, domova i příbuzných. Musí žít ve městě, které jimi pohrdá a nenabízí jim skoro žádnou budoucnost.

Ismail Yahye, dřívější dítě ulice, dnes pracuje na kampani zvané Save the Children. Upozorňuje na to, že v Etiopii existuje pověra o mnohem lepším životě v Somalilandu, za kterou většina lidí chce odejít. „Hlavním důvodem odchodu sem je ekonomická prosperita a pracovní příležitosti,” říká. „Na hranici zaplatí úplatek a dojdou sem pěšky. Nemohou se vrátit. Jsou v pasti,” dodává.

Ústav pro ochranu dětí v Hargeise uvádí, že na 88 % procent dětí z ulice utrpělo nějakou formu sexuálního zneužívání. Všichni chlapci, které jsem potkal, to popírají. Můj průvodce mi naznačil, že se pravděpodobně příliš báli a styděli, aby takový incident přiznali.  

V tak nehostinném městě je jen málo lidí, kteří se dětem snaží pomoci. Jedním z nich je Shafi, Somálec žijící v Americe. Dříve byl dealerem drog v Buffalu, což ho dostalo za mříže. Ještě než byl propuštěn, rozhodl se pro návrat do rodného města. Chce tu konat dobro. Občas dětem zařizuje jídlo, organizuje jim fotbalové a basketbalové zápasy a shání jim místa na přespávání. Uvědomuje si, že se nedokáže postarat o všechny. Většina z nich pořád spí v kanálech. Umírají na tuberkulózu a tyfus. „Několik mrtvých dětí už jsem ulicemi města nesl,” dodává. 

Děti si vydělávají drobnými pracemi, čistí boty a umývají auta. Další se uchylují k pašování alkoholu, který je v muslimských zemích ilegální. Je velká pravděpodobnost, že pokud si tu na nějaké soukromé luxusní party dáte koktejl, alkohol v něm dopravilo dítě, které žije v kanálu. 

 Mukhtar před etiopskou kavárnou, kde denně leští boty.

Teprve až díky Shafiho pomoci jsem ve městě poprvé osobně potkal děti Oromo. Řekl, že nejlepším místem k potkání dětí jsou místní obchody, kam si denně chodí kupovat lepidlo. Hned při prvním pokusu jsme s Shafim našli několik dětí bez domova, které se potulovaly kolem školy. Chvíli jsme s nimi mluvili. Když nám začali důvěřovat, vytáhl jsem fotoaparát a začal jsem je fotit. Najednou se mezi námi objevil policista, začal na mě řvát v somálštině a dětem zabavil lahvičky s lepidlem. 

„Nazval tě pedofilem,” překládal Shafi. Doporučil mi, že bych měl chlapům dát nějakou kompenzaci za zabavené věci. Po odchodu policisty se jeden z chlapců rozpovídal: „Doufám, že přestanu čichat. Chybí mi rodina. Už roky jsem nikoho neviděl. Jsem úplně sám a nikdo mi nepomůže.” 

K dětem se už vztahuje takové společenské stigma, že podezření padá i na ty, kteří se jim snaží pomoct. Což se mě, reportérovi, potvrdilo při dalším pokusu najít Mohameda a jeho kamarády. 

Byl to běžný podzimní večer – muži upíjející čaj hlasitě konverzovali, zatímco ženy a děti prodávaly polévku a velbloudí maso. Shafi si byl jist, že jsou děti blízko. To ale ještě nic neznamenalo, většinou totiž chtějí být skryté. Netrvalo dlouho, než jsme u rohu zdi uviděli Hamzu v roztrhané kopii dresu Barcelony. Jak jsme se přibližovali, objevovaly se zpoza zaparkovaných aut, uliček a kanálů další děti. Po několika minutách jich kolem nás byly celé dva tucty. Žebraly o peníze a pózovaly pro fotky. Z malého opuštěného náměstí se náhle stala agora čichačů lepidla. 

Čas, co jsem s nimi strávil, ale netrval dlouho. Po chvíli se totiž starší pán, který seděl v blízké kavárně, rozhodl zakročit. Došel k nám a začal mě i děti bít holí. 

Některé z dětí utekly, jiné zůstaly. Pravděpodobně si myslely, že i přes rány budou z našeho setkání něco mít. Mezitím za mnou jeden z chlapců přišel. Představil se jako Hussein, čichal lepidlo a řekl mi o svých pocitech a snech: „Chtěl bych být doktor. Někdy, když mám hlad, tak si jídlo představuju. Ale tady žádné není. Vůbec žádná pomoc. Čekal jsem lepší život. Já nevím. Někdy si to prostě přeju.”

Mezitím se situace vyostřila – pán si přivedl několik přátel a rozhodli se, že mi rozbijí foťák. Shafi a můj řidič Mohammed je ale přesvědčili, aby mě nechali. Pak přijeli dva strážníci a namísto toho, aby jeho zatkli za napadení, odvedli mě do staré budovy, která slouží jako vězení. „Nemůžete fotografovat děti bez jejich svolení,” řekl mi jeden z nich a ukazoval na foťák. „Nechtějí se fotit.”

Shafi mi překládal a pokoušel se strážníkům situaci vysvětlit. Došlo nám, že problematika dětí bez domova je tu úplné tabu a nemá smysl o tom s nimi dál diskutovat. Udělal jsem kompromis a smazal před nimi většinu fotek, kterou jsem za ten den udělal. Po několika hodinách mě pustili. Mohamed, můj řidič na mě čekal. Vzal si mě stranou a řekl mi něco, co už bylo jasné i mě, že naše reportáž je u konce. Řekl mi: „Tak, teď bychom měli jít. Tahle věc je u konce. Ty děti jsou neviditelné.”