Cholumbijáci

V SEVERNÍM MEXIKU MEZI NAGELOVANÝMA KOTLETAMA A FANOUŠKAMA CUMBIE

ENRIQUE “PELÓN” OLVERA

Maličký bordel, prodavač falešných polo triček a stánek s pirátskýma verzama amatérskýho porna- to je útulný okolí “kolumbijský ambasády” v Monterrrey. Ta ambasáda o který je tu řeč není nic jinýho, než obyčejnej stánek na ulici Revolución, kterej provozuje chlapík jménem Mario Durán a prodává tu všechny myslitelný kolumbijský cetky: trička s nápisem “I (srdce) Barranquilla”, vlaječky, přívěsky na klíče, kýčovitý aerografie tropických krajinek, slaměný klobouky, guacharaca, ale hlavně- cumbijskou hudbu.

Je to zhruba od šedesátých let co obyvatelé Monterrey a zvlášť ty z lidových čtvrtí jako je La Independencia nebo La Campana tančí kolumbijskou cumbii. Důvody proč se zrovna tohle na severu položené industriální město stalo inkubátorem cumbie jsou sporné. Tak například jedna z legend a teorií tvrdí, že to byla skupinka dělníku ze San Antonia, co pozvala na svátky pár svých kolumbijských kamarádů a kolegů a ti s sebou přivezli hromadu cédéček s jejich hudbou, aby měli čím oživit vánoční večírek. Jiná verze (místníma tvrdohlavě popíraná) uvádí, že cédéčka s cumbií do Mexika dorazily společně s balíky kokainu destinovaným na severoamerický trh. No a ta nejnudnější, za to asi ta nejvíce pravděpodobná verze tvrdí, že místní “sonideros” (djové) s jejich pojízdnými sound sytémy, začali na sever od Mexico city cédéčka s kolumbijskou hudbou vozit prostě proto, že se jim líbila. Největší zásluhu pak na masovým rozšíření cumbie má sonidero jménem

Gabriel Dueñes, kterej svojí skladbou Sonido Dueñes definoval zvuk monterreyské cumbie.

CRISTIAN “CLON” (NALEVO)                                                                                                    MICHEL (NAPRAVO)

Ještě dneska, ve svých šedesáti letech, vede Gabriel svůj stánek s tričkama, pirátskýma cdčkama s ofocenými obaly a svoje kazety. Vyprávěl mi, jak se mu jednou během nějakýho večírku v šedesátých letech přehřál sound-system a muzika začala zpomalovat. Od toho večírku po něm všichni začali chtít zpomalený verze jeho písniček a tak nějak se prý zrodil žánr zvaný rebajada cumbia. Podle Toye Selectaha je to prostě taková mexická verze Dipla a pro obyvatele Monterrrey je on něco jako byl v devadesátkách DJ Screw pro houstoňany, což nejspíš dává smysl.
S postupem času se monterreyská cumbie začala profilovat jako originální a svébytný hudební styl, ale hlavně se začala formovat stejně tak svébytná a unikátní posluchačská základna pocházející většinou z dělnický třídy a nebyli to ani mexičani ani kolumbijci. Vlastně nebyli tak nějak nic doposud definovanýho.
Každou neděli navečer, po protančeným víkendu po barech a klubech, se skupinky mexicko-kolumbijských děcek sejdou před supermarketem u Latinský věže v centru Monterrey. Jako vágní stylovou referenci mají kreolce z Los Angeles a vlastní představu tropické Kolumbii. Nosí veliký přehozy a havajský košile k Dickies džínům, těm největším co jsou k dostání. Ty džíny mají většinou sladěný s Converskama a tkaničkama, potkali jsme týpka, co měl ve svých Converskách namotaných sedm párů tkaniček různých barev! A jako třešnička na dortu je baseballová kšiltovka, samozřejmě pěkně vytuněná a hlavně dostatečně úzká, aby nezakrývala celou hlavu, ale aby byla jen lehce položená na čele.

DIEGO

Každý milimetr je pokrytej vyšívanýma nebo aerografovanýma nápisama: přezdívka, jméno přítelkyně, jméno bandy nebo gangu, jméno oblíbenýho rádia, čtvrť ze který pocházíte…

Někdo nosí na krku obrázky světců, takzvaný “escapularios”. Většinou na nich bývá Svatý Judas Tadeo, Panna  Marie Guadalupská, stále populárnější Santa Muerte nebo Pancho Villa- ochránce. Tenhle trend začal kopírováním mnišských růženců, ale brzy se z drobných cetek staly jakési erby neuvěřitelných rozměrů, často ručně vyšívané a stejně jako čepice i ony podávají informaci o svém nositeli. Jména gangů jako třeba: Los Temelocos, La Dinastia de los Rapers, Foxmafia nebo Latinaz jsou ručně vyšitý hranatým písmem na nášivkách velkých 30×30 cm. Potkali jsme kluka co měl na svým escapulariu vyšitý číslo 10.90, mysleli jsme, že to je frekvence jeho oblíbený rádiový stanice, ale on jen poznamenal, že to je číselný kód jeho oblíbenýho toluenu, kterým se dotává do rauše.
Tyhle svatý erby jsou takovou poznávací značkou týhle “cholumbijánský” módy, ale pro samotný cholumbijánce jsou tím nejdůležitějším prvkem vlasy: je to jakýsi autentický podpis. Počáteční inspiraci je možný najít u amerických rapperů, v portorickým reggaeton stylu a ve vyobrazení starých aztéckých bojovníků. Krk a zátylek se holí, nechává se jen jakýsi “myší ocásek”, v přední části hlavy jsou vlasy krátký a do špiček, pečlivě upravený a pak tu máme velikou emo patku. Ovšem co je nejdůležitější: obrovský kotlety alá Snoop Dogg, který se vinou z vrchní části hlavy, aby se potom mohly připlácnout k tvářím asi tak půl tunou gelu na vlasy. Říká se tomu Colombiano Estilo.

SAMUEL “SAMMY” MARTINEZ

Celá scéna (ok, když nepočítám týpka s toluenem) je celkem pohodová a bezproblémová. Tak třeba tyhle děcka, scházející se u supermarketu u věže, tady čekají proto, že ve dvacátým poschodí tady sídlí jejich oblíbená rozhlasová stanice Xeh 1420 AM. Někdy tráví celý odpoledne tím, že volají z protější telefonní budky do studia a nechávají si hrát na přání a čtou sáhodlouhý seznamy kámošů a přítelkyň, kterým chtějí písničku zahrát.
Zatímco jiný hudební žánry pocházející ze Severního Mexika, jako třeba “narcocorridos” (tzv. narkobalady) jsou jasnou hymnou násilí a opěvují místní gangstery a drogový dealery, “Cholumbijáni” poslouchají písničky o lásce, míru a přátelství.
Ovšem v Monterrrey, jako v celým Mexiku, panuje docela napětí. Gangy narkotrafikantů často používají kamiony s přívěsem, aby zablokovaly hlavní ulice, výbušniny a exploze nejsou vyjímečným jevem a některý vyloženě cholumbijánský kluby narcos obsadili. Napětí je velký, tím spíš, že v tak sociálně silně diverzifikovaným městě jako je Monterrey, je kdokoli kdo se obléká jinak nebo se jakkoli vymezuje, obětí diskriminace. Hodně z děcek s kterýma jsme mluvili nám vyprávělo o násilí- zmlácení policií nebo vojáky. Někdy to prý zašlo až tak daleko, že jim agenti stříhali jejich napomádovaný kotlety! Hodně z nich proto přestalo nosit široký kalhoty a oholili si hlavu, jen aby předešli násilí. Ale většina “Cholumbijánců” vydržela a nepoddala se ani před hrozbou násilí, dál si geluje svoje ultra-dlouhý kotlety a tančí celou noc v rytmu extra pomalý cumbie.

JUAN “EL TOPO”

ESTEBAN

SERGIO “CHEKO KOLOMBIA” TORRES        ELIZABETH “BEBA” FUENTES

JUAN ANTONIO “TONY” ZAVALA

Mimochodem, na Vbs.tv můžete sledovat nový pořad o našich oblíbených fotografech, Picture Perfect, a Stefan a jeho cesta do Mexica jsou tam taky zdokumentovaný. Hezky pěkně tady.