Berlínský příběh: rodinná kapela

foto s laskavým svolením Mnphotography.de

Moje matka je hudební fenomén. Vyrostla v Německu v hubených letech po Druhé světové válce, takže to dalo dost práce přesvědčit svoje rodiče, aby jí koupili housle, nicméně investice se vrátila: v patnácti byla přijata na prestižní konzervatoř Schloss Belvedere ve Výmaru a v devatenácti už byla na cestě za profesionální kariérou, přesně tedy na cestách po Evropě a USA s Curyšským Komorním Orchestrem až se nakonec usadila v méně známém orchestru Greensboro Symphony Orchestra, potom co si vzala mého tátu a přestěhovala se do Severní Karolíny. Matka je už teď v důchodu a zpátky v Německu. Před pár lety totiž uklouzla na zamrzlém trávníku a zlomila si při pádu rameno, což fatálně poznamenalo její schopnosti muzikanta vážné hudby. Jeden z nejsrdceryvnějších momentů v mém životě byl den, kdy jsem jí navštívil v jejím bytě, pár týdnů po té operaci ramena, a našel ji, jak se marně snaží hrát na housle a ono jí to skřípalo a ječelo jako úplnému začátečníkovi. Jo, to dáš, to se spraví, řekl jsem a snažil se ji povzbudit. Ona odložila housle a potřásla poraženě hlavou. Ne, zapomeň na to, tak to je, skončila jsem s muzikou. Tahle část mého života je pryč. Během měsíců, které následovaly, po této konverzaci jsem viděl, jak se matka potápí do hluboké, letargické deprese. Rozhodl jsem se jí pomoci jediným možným způsobem, který se nabízel. Byl čas založit kapelu.

Náš vztah byl vždycky plný sváru kvůli hudbě. Spoustu let jsem hrál s různými punkovými a hardcore kapelami a matka k těmto mým snahám vytrvale projevovala nulový respekt. Nebyla to taková ta typická rodičovská výtka, kdybys tak bejval studoval práva, to ne, matka měla prostě estetické zásady, kritizovala nevhodná a nenápaditá akordická spojení, atonalitu a smysl pro primitivní rytmy. No a já zase nikdy nepronikl do vážné hudby. Je tam příliš mnoho not, a tak jako tak je to celé až moc nabobtnalé na můj vkus. Ale turné je turné a navzdory našim rozdílným hudebním vyznáním jsme nakonec našli společnou notu, když jsme vzpomínali na cesty: mizerné hotelové pokoje, kterými jsme prošli, odporné jídlo, dlouhé jízdy přes noc, kolegové kteří pili až moc. Pomalu jsem začal být její myslí akceptován jako opravdový muzikant. Nicméně stále se můj nápad, udělat společný projekt, setkával s nedůvěrou. Bylo to asi jakoby Bart Simpson oslovil Shakespeara s tím, že by spolu napsali hru. 

Avšak jednoho dne mě moje matka překvapila, když se stavila s kupou not, který našla v místní knihovně. Byly to staré irské tance, raný americký bluegrass, prostě takovéhle věci – hudební žánry, o kterých jsme ani jeden moc nevěděli, občas jsme ani jeden z nás k tomu nenašel vůbec žádnou osobní vazbu, takže vlastně díky tomu to byl ideální materiál pro experimentování.

Matce její relativně dost omezená schopnost pohybu bránila v používání jejích technických dovedností načerpaných studiem klasické hudby, ale podle punkového a rockového standardu, mohla válet rozhodně dost dobře. A co víc, měla tu úžasnou schopnost číst noty plynule z listu. Tady jsme ale právě zaznamenali první překážku, když jsme si první den sedli k těm notám, s houslemi a s akustickou kytarou. Označila mi příslušné akordy nad hadama linek, klikatících se černých teček. 

Prostě jdi podle hudby, a poznáš, kde jsou změny, řekla. Byl jsem přinucen udělat trapné doznání.

Neumím číst noty, řekl jsem. Matka byla konsternovaná.

Vždyť… všechny ty roky… všechny ty kapely, ve kterých jsi hrál… jak jste vlastně psali písničky?

Jammovali jsme, vysvětlil jsem.

Jammovali?

Vždyť víš, improvizovali.

Zajímavý fakt u lidí, kteří mají vyšší hudební vzdělání, je, že jejich úcta k mistrům jim často brání v tom, aby věřili, že mohou sami noty uspořádat podle vlastního pořádku a improvizovat. Jinými slovy, tito lidé nedokážou jammovat. Když zahraju základní rytmickou kytarovou linku, nějaký typ spolubydlícího s kytarou Fender Squire nebo Peavey Rage bude nadšen, že si do toho může blbnout třeba i několik hodin, ale někdo jako moje matka zkrátka totálně zamrzne, paralyzován tolika možnostmi. Jak víš, co tam hrát? Jak víš, co je to správný a nejlepší?

Nakonec jsme skončili u toho, že matka hrála noty z listu, ale kdykoliv jsem se zasekl, spletl to, nebo příležitostně vypadl s textem, opakovala toto místo notu po notě. Moje matka byla uchvácena mými improvizačními schopnostmi. Najednou jsem byl obdařen nově nalezeným respektem, pochválen za hudební talent, který byl před tím charakterizován, jako zní to jako rozbitá pračka. Vždycky jsem věděl, že máma je borec. Držet se s ní byla fakt výzva a taky bylo fajn vidět, že si to užívá.

Kapela The Burian Family Band hrála svůj první koncert na Silvestra, v Schokoladen, tedy v DIY punk avenue u nás v sousedství. Prostor byl přecpaný lidma a já byl nervózní. V punk rocku je pár věci tabu, a paktovat se se svými rodiči je jedno z těch zásadních. Těsně před vystoupením, když jsem se motal v rohu, viděl jsem lidi, jak na nás koukají jaksi tázavě, až podezřívavě. Ale jen co jsme se prohráli skrz první jig, publikum vybuchlo do divokého veselí a mohutného potlesku. Pohlédl jsem na matku, a viděl, jak jí vzrušené nadšení protíná tvář jako blesk. Otočila se na mě a zakřenila se. Byla to docela dlouhá chvíle, než jí tenhle rauš opustil. Ať už hrajete jakýkoliv žánr, potlesk je to sladké opojení, kvůli kterému to stojí za to dělat. Je to ten hnací motor, který drží muzikanty při síle dělat hudbu.

Al Burian se narodil v roce 1971, vyrost v Severní Karolíně a žije v Berlíně. Je autorem několika knih: Burn Collector, Natural Disaster, a Things Are Meaning Less. Je zakladatelem punk/hardcore kapely Milemarker.