Ceny Anděl jako obraz současné České republiky

Abychom to hned na začátek smetli ze stolu, každá havlistická kurva ví, že na Zemana se v televizi nesahá. Nehledě na to, že fakt nechápu, ke komu to Lenka Dusilová v přenosu promlouvala, neboť každej přece taky ví, že v podělaný “pražský kavárně” (miluju ten termín, fakt) od dob zavedení wifi televizi nemaj, takže je nad slunce jasný, že se jednalo o podlou provokaci všech slušnejch obejvákovejch Čechů a pravděpodobně i facebookem placenou agitaci, neboť se po přenosu letošních Cen Anděl musela překotně zvýšit jeho uživatelská základna ve všech Horních dolních, protože ne každej si může dovolit jít do televize, aby někoho poslal do prdele. A to už vůbec neberu v potaz, že ať už chodíme na Zemana plivat do televize, divadla či kavárny, stejně u toho všichni nosíme džíny z Číny…

Záložní skandál letošního přenosu, vítězství Davida Kollera, tak ta “vyfetovaná a vychlastaná kráva, která neumí zpívat” bohužel svou promluvou do duše národa absolutně zastínila. Přitom se jedná o peripetii snad ještě daleko závažnější. Každý správný Čech totiž při bránění svého prezidenta vlastním tělem úplně opomněl, že Koller cenu dostal za album, na kterém otevřeně provolává lásku cikánům. To jsou ti lidé, které jsme nenáviděli před všema těma uprchlíkama, kdybyste náhodou zapomněli.

Jak bryskně poznamenal Ovčáček: “Angažovaní umělci se objevují v každé době. Ať už jde o rok 1948, 1977 nebo 2016. Třeba opět uspořádají seanci v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu.” Co ovšem říct zapomněl je, že v Čechách se v každé době taky objevuje jeden z nejtristnějších lidských druhů, kterým jsou zpívající herečky aneb ekvivalent Twinkies v amerických katastrofických a post-apokalyptických filmech aneb asi jedinej důvod, proč členům kapel Slza ukápla během letošního udílení Andělů slza.

V době hledání ztracené národní identity (už dlouho jsme nevyhráli hokej) se pak taky už vůbec není čemu divit, že nikoho nepobouřil ani fakt, že se zpěvačkou roku nestala Hana Zaňáková (je pouze nějakou zpěvačkou čtvrtstoletí), ale tamta Vytisková (ze SuperStar), která za poslední tři roky svého života došla k celkem obstojné odpovědi na všetečnou otázku: “Kde domov můj?” za což ji také Akademie náležitě ocenila s přihlédnutím k faktu, že si jako jazyk svého sdělení zvolila vývozní čenglištinu.

Doma je prostě doma a až bude nejhůř, pojedem na chatu. Takže klid. Všechno při starým.