Kurs pozitivního očistce podle Jana Gemrota

Když jsme se stěhovali na Bubenskou, byl Jan Gemrot první, koho jsem potkal na chodbě a dal se s ním do řeči. Pak ještě párkrát, protože mě bavil jeho pozitivní přístup, plus že rád místní dění a má taky rád sám sebe. To se u nás jen tak nevidí. Prý je navíc jedním z těch, kdo se v klidu dokáží malbou uživit a přitom se nemusejí hrbit.

V jednu hezkou chvíli jsem zašel o patro níž podívat se do jeho ateliéru a ještě ho víc poznat. Kunsthistorické ántré jeho tvorby najdete třeba tady, my jsme začali u čichání barev, to byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem jsem si chtěl zpříjemnit odpoledne.

Jaký to je celý den čichat?
Je to dobrý. Mám to rád. Nic jinýho moc neznám.

Jak dlouho žiješ v tomhle rauši?
Přemejšlim, kdy jsem začal malovat olejovejma barvama… Ty pak čistíš ředidlem. Myslím, že od čtrnácti. Od druháku na střední jsem začal fetovat pravidelně.

Je to ředidlo škodlivý?
Někdo říká, že ano, někdo že ne.

Není to snad ale ředidlem, že tvoje obrazy na první pohled nevykreslují právě nejveselejší témata.
Myslím, že jednou z funkcí umění je zajímat se o to, co je ve společnosti negativního a vypíchnout to, nechat se tím inspirovat. Myslím, že umění měří společnost a tím, že reaguješ jako umělec na negativní jevy ve společnosti, tak ji od nich můžeš očistit. Přestože mám pozitivní přístup k životu, nemám rád idealismus nebo uhlazenou krásu. Myslím, že žijem ve světě plným války a násilí. Pro spoustu lidí je určitě velkým zklamáním, že se rozhodně nenaplnila dřívější představa, jak bude vypadat svět v roce 2010. Pro mě je třeba zklamáním, že auta pořád jezdí na naftu a kolama se dotýkaj země.

Ve tvých sériích je tedy ústředním motivem zklamání?
Ano. Je to na pomezí zklamání a zkoumání té věci. To přenáším na plátno a hodně mě to baví. I když maluju mladý holky v malířském cyklu o demonstrativních sebevraždách, tak si to vlastně užívám. Malba jako proces je pro mě radost.

Isolated, 2008

Když se třeba podíváme na hyperrealistickou malbu připoutané holky s hlavou zavřenou v bedně, o jaké zkoumání tam šlo?
Vychází to ze skutečnýho případu. V 50. etech žil v pohraničí člověk jménem Pilčík a ten převáděl za úplatu lidi přes hranice. Nikdy ale nedošli na druhou stranu, protože je cestou zabil a okradl. Poslední lidi, které převáděl, byl chlap s holčičkou. Chlapa zabil a holčičku si nechal, zavřel ji do kůlny a vyrobil ji postroj, co je i na mém obraze. V té bedně je zabudovaná malá trubička na dýchání. Tuhle věc jsem objevil v policejním muzeu. Začalo mě vlastně zajímat, jaké to je vlastnit celýho člověka.
Pak jsem přemýšlel o tom postroji, o té bedně a najednou jsem si uvědomil, že to je celý vymyšlený a že to je přesně ono! Přestože Pilčík nebyl umělec, tak ztloukl v kůlně představu této touhy.

Jak jsi pokračoval dál?
Začal jsem se o tento příběh více zajímat, seznámil se s detektivama a půjčil si z muzea ten postroj. Našel jsem si modelku, která odpovídala věkově i proporčně oběti, a použil celý tohle téma pro svoji diplomku, cyklus několika velkejch obrazů s názvem Únos. Když sem to maloval a byl tak v půlce najednou se v mediích objevily zprávy o Fritzlovi. Bylo to silný, měl sem najednou hned potvrzený, jak se to bude furt opakovat, že tohle v lidech prostě je.

Co se nakonec s obětí stalo?
Nakonec ji našli, policajti ho dopadli, ale on se oběsil v cele předběžnýho zadržení na kapesníku.
Celkově tento celý příběh předeslal mou práci a témata, jakými se budu zabývat. A rozhodl jsem se, že to vždycky musím prožít. Třeba, když jsem dělal tu bednu, tak jsem si do ní lehal, abych zjistil, jaký to je.

Pak jsi měl cyklus Demonstrativní sebevraždy. Jak sis prožíval tohle?
Cyklus je o demonstrativních sebevraždách a jmenuje se Puberta. Není to o holkách, co se chtějí zabít, ale jen na sebe upozornit. Myslím, že v dnešní době je hodně složitý dospívat.

Puberty, 2009

Proč?
Protože jsou na tebe dneska kladený strašný nároky. Když seš holka, tak musíš bejt krásná, o všem všechno vědět. Zároveň seš pořád porovnávaná.

Myslíš třeba s modelkama z časopisů?
Ano. A nejde jen o vizuální porovnávání. Jde i o psychiku, kdy nedokážeš úplně vyfiltrovat informace, který jsou pro tebe důležitý, nějak si je seřadit, porovnat. Dneska je obrovský informační boom a lidi nemají ve věku, kdy se teprve utvářej, tohle nastaveno. A každý den se můžeš nechat zaplavit spoustou návodů jak žít, co dělat a podobně. Sám jsem rád, že jsem mohl vyrůstat v době, kdy tohle nebylo.

Souvisejí s tím nějak obrazy se siluetou českého lva, které právě teď a tady maluješ?
Jsou to rozpracované obrazy z nového cyklu, na kterém právě dělám. Chci vytvořit určitý dokumentární cyklus týkající se český historie. Jsem trochu nacionalista, jsem hrdej Čech a jsem hrdej na spousty kapitol našeho národa. Myslím, že jsme dlouho trpěli tím, že se zamlčovala některá historická fakta a teprve dnešní generace má možnost si je dát do souvislostí.
Myslím, že je určitou povinností umělců e tomuto tématu věnovali. Na druhou stranu vím, že to je velmi těžce uchopitelný. Já jsem začal tak, že skrz český symbol udělám průzor, přes který se chystám koukat na hodně témat. Nebude to lehký a čeká mě hodně práce.

Kde začínáš?
Začínám v období druhé světové války a Čechů, co bojovali v RAF. Je to silné téma, je tam spousta křivd a dezinterpretace, protože naši rodiče o tom nevěděli nic.
Samozřejmě mě taky zajímá člověk v letadle, létající bojující člověk. Tím tochu odkazuji na jedno své dřívější vojenské téma. Vůbec letadlo a létání mi přijde jako obrovskej lidskej triumf. Jako něco velkýho, co lidstvo dokázalo – vidět svět z jiný perspektivy.

Jaké další kapitoly z českých dějin hodláš otevřít?
Zatím se soustředím jen na Čechy v RAF. Jednou půjde o jen prostřílenej plech, podruhé jen o zkrvavenou uniformu důstojníka. To vše proto, aby bylo jasný, z čeho je náš národní symbol udělanej, co za ním stojí. Zatím jsem se ale obrazech ještě nikdy dopředu nebavil. Seš první.

S tímhle češstvím si můžeš vystačit do konce života.
To víš že jo. Většinou dělám cykly jen 2 roky a pak jdu dál. To bych se jinak zbláznil.
Ale pustil jsem se do toho taky proto, abych se dovzdělal. Našel nějaké odpovědi na otázky, u kterých klopíme hlavu, a posílil národní hrdost. Myslím, že na tom všichni musíme začít pracovat, aby se to stalo naší přirozeností, jako třeba u Francouzů.

Líbí se mi ten tvůj koncept pozitivního přemýšlení o Čechách.
Mám to tady rád. Zároveň mám spoustu známých, co se rozhodli žít venku, tudíž vím z první ruky, jak těžký to tam je. My tu sice nadáváme, ale skoro každý den se děje nějaká vernisáž, lidi do galerií vcelku chodí. Máme tu občas i fungující galerie. Jasně, mohlo by to být ještě lepší. Máme tu dobré umělecké sbírky a třeba včera jsem byl v Rudolfinu na Kontroverzi a bylo to světový! A když seš mladej autor, tak nemáš problém udělat výstavu.
Já tedy nasranej nijak nejsem. Jsem včečný za to, že můžu mít takový ateliér, jaký mám, že mám peníze na barvy a že mám kde spát. Fakt si toho vážim. Protože, když jsem byl na akademii, nikdy jsem nepočítal s tím, že bych se malováním mohl živit.

Jestli nemáte, co dělat, navštivte 2 výtavy Jana Gemrota: Something v galerii Dea Orh (Kozí 3, Praha 1, do 14.11. spolu s Alešem Brázdilem) a Paralelní světy v galerii Michal’s Collection (Husova 13, Praha 1, do 25.11. spolu s Pavlem Vašíčkem). Taky dělal artdirectora a režii videa Hugo Toxxe:

Hugo Toxx – Lítám jako UFO, 2011